A teď se podržte – Česká republika skončila na 20. místě! Ano, přesně ta země, kde se sice permanentně nadává na všechno od počasí, přes práci, po politiku, ale přesto jsme šťastnější než Britové a Američané, kteří se propadli na 23. a 24. místo. Inu, říká se, že karma je zdarma, a štěstí zřejmě taky, aspoň podle OSN a jejího žebříčku World Hapiness Report.
Za finským triumfem údajně stojí silný sociální systém, přístup k přírodě a vysoká míra důvěry mezi lidmi – tedy něco, co u nás evokuje spíš fantasy než realitu. Novinkou v žebříčku je výskyt Kostariky a Mexika v top desítce. Prý díky rodinné soudržnosti. Inu, když máte velkou rodinu, vždycky se najde někdo, kdo vám půjčí na pivo – nebo vás alespoň pozve na oběd.
A pozor, další klíč ke štěstí? Společné stolování! Takže jestli se doma potkáváte s rodinou maximálně u mikrovlnky, máte, milí čtenáři, co dohánět. Největší radost podle výzkumu prožívají lidé ve čtyř- až pětičlenných domácnostech – k čemuž se díky cenám bydlení stejně brzy propracujeme. Všichni pohromadě pod jednou střechou, s babičkou, kočkou i papouškem.
Tak si pojďme položit jednoduchou otázku: nechceme být raději zemí šťastných lidí než zástupem neurotických účetních v závodu o HDP? Vždyť být šťastný je levnější než být bohatý – a navíc se to prý dá naučit. Finsko je důkazem. A sauny tu máme taky. Vztah k přírodě je u našeho národa chalupářů také pozitivní. Zapracovat bychom měli na školství, aby vychovávalo sebevědomé mladé lidi, připravené na život v moderní době. Mimochodem hádejte, kde najdeme jeden z nejlepších školských systémů na světě. Ano, ve Finsku. Náhoda? Spíše ne.
A víte co? My na to máme. Jsme národ houževnatý, vtipný, s neuvěřitelným smyslem pro improvizaci a se schopností dělat si legraci i v těch nejtemnějších časech – a to je nedoceněný, ale mocný elixír štěstí. Máme krásnou přírodu na dosah, hustou síť hospod, kvalitní zdravotnictví, roste nám nová generace aktivních, vzdělaných lidí. A když ještě zvládneme zkrotit trochu ten náš chronický pesimismus, přidat víc důvěry mezi sebou a místo věčného nadávání si občas prostě popřát hezký den – kdo ví? Možná už příští rok začneme Finsku funět na záda. A až se jednou posuneme do první desítky, bude to zasloužené. Ne kvůli ratingu, ale kvůli tomu, že jsme se naučili být šťastní po česku. Srdnatě, s humorem a nadhledem.
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel