Ohlášení znovudobytí Chartúmu súdánskou armádou vedenou generálem Burhanem vzbudilo mezi obyvateli metropole ležící na Nilu v zásadě nadšení. Ačkoliv očití svědci smutně potvrzují, že hlavní město je v troskách a všechno, co mělo alespoň domnělou cenu bylo rozkradeno, situace v sousedním Omdurmánu je prý o poznání lepší a ty nejostřejší boje se mu vyhnuly. Pokud je v Chartúmu něčeho dostatek, jsou to trosky, které jsou k vidění všude včetně letiště, kde zůstaly uzemněny letouny OSN.
Drtivá většina všech fungujících společností a humanitárních organizací je dislokována v Port Súdánu, vzdáleného tisíce kilometrů daleko. Přístav na pobřeží Rudého moře disponuje také leteckým spojením s okolním světem, což je v zásadě jediná možnost, jak do země dopravit cokoliv z toho, co zoufalí obyvatelé potřebují. Pokud tedy nepočítáme pohraniční pohyb směrem do Etiopie, Jižního Súdánu či Čadu, jenž je však motivován snahou zachránit si holý život. Port Súdán ovšem leží daleko od míst, která pomoc skutečně potřebují a zajistit přesun čehokoliv po súdánských cestách je v mnoha ohledech mission impossible.
V podobný čas, kdy súdánská armáda ohlásila vstup do Chartúmu, probíhala v Londýně mezinárodní konference, jejíž účastníci z řad zástupců Africké unie, Velké Británie, Francie, Německa a Evropské unie volali po okamžitém ukončení násilí a vytvoření podmínek pro distribuci humanitární pomoci, která by pomohla zabránit propuknutí hladomoru v dalších súdánských regionech. Hrozba přelití nestability se nejvíce dotýká sousedního Jižního Súdánu, který ve statistikách nefunkčnosti předběhl i 35 let kolabující Somálsko. Nejde však jen o zajištění dostatečného objemu prostředků, ale hlavně o přiznání si faktu, že část z nich prostě skončí v rukou bud armády nebo paramilic, které shodně svou existenci udržují právě díky přísunu zahraničních prostředků.
Zatímco optimisté začali spřádat plány, jak do Súdánu dostat zásoby potravin, představitel paramilic ohlásil ovládnutí západní provincie Dárfúr, kde se nachází několik uprchlických táborů, v nichž v naprosto zoufalých podmínkách přežívá asi 700 tisíc lidí. Po vstupu paramilic z nich asi polovina utekla, čímž si v zásadě podepsali rozsudek smrti. Zůstat v táboře by ovšem nemusela nutně znamenal, že by jejich život byl lepší, protože nedílnou součástí působení milic je páchání těch nejhorších možných násilností, které si můžeme představit. Prohlášení vůdce milic Hamedtiho, že mu jde o „vytvoření vlády práva, a nikoliv vlády jednotlivců“ je skutečný cynismus, který si ovšem nezadá s tvrzením generála Burhana, že hodlá v Súdánu uspořádat spravedlivé volby. Paramilice chtějí vydávat vlastní měnu a pasy a tím posílit svou autoritu nad lidmi, kteří jsou zpravidla negramotní a netuší, k čemu by jim pas mohl být dobrý.
Za dva roky od začátku války se země dostala do situace, ze které se v nejlepším případě bude vzpamatovávat roky, a to jen za předpokladu, že konflikt okamžitě skončí. Tolik optimismu ale není na místě a země pyramid, ropy, zlata a skvělých lidí má před sebou další náročné měsíce.
Linda Piknerová, Ph. D.Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101
