Československý příslušník protinacistického odboje romské národnosti Josef Serinek obdržel Cenu 1. června za významný přínos k objasnění a prosazení principů demokracie, svobody a spravedlnosti. Byl vězněn v koncentračním táboře Lety a za druhé světové války se stal partyzánským velitelem. Z rukou primátora města Martina Baxy ji převzal laureátův vnuk Zdeněk Serinek, a to při slavnostním zasedání Zastupitelstva města Plzně v Obřadní síni plzeňské radnice. To se koná jako vzpomínka na veřejné vystoupení Plzeňanů proti totalitnímu režimu v roce 1953 (Den prvního zvonění). Návrh na udělení ocenění podala primátorovi Plzně středoškolská pedagožka Monika Stehlíková již v dubnu 2020. Rozhodnutí o udělení ceny a samotné slavnostní zasedání zastupitelstva však bylo přesunuto z důvodu tehdy panujících pandemických opatření o jeden rok.
„Nevím, co by na to řekl děda, ale ze srdce vím, že určitě svoji činnost nedělal pro žádnou cenu. Chtěl aktivně bojovat než nečinně někde přežívat. Díky lidem na Vysočině začal znovu věřit lidem, protože kvůli pobytu v táboře v Letech přestal lidem zcela důvěřovat. Zachránili ho. A také evangelická církev, která ho podporovala stejně jako místní obyvatelé. Proto tam zůstal, a začal rozvíjet svoji činnost. Jako vnuk děkuji městu Plzeň za udělení ceny pro mého dědu – Josefa Serinka,“ řekl bezprostředně po převzetí ocenění Zdeněk Serinek.
Zdeněk Serinek zároveň zavzpomínal na svého dědečka. Vzpomínky na něho jsou jen velmi matné. Zemřel, když mu bylo necelých sedm let: „Když jsem byl hodně malý, jeli jsme na svatbu tety na Slovensko, kde mimo jiné hrála kapela i s dechovými nástroji. Někdo mi tenkrát poslal, abych si před ni šel stoupnout s citrónem. Jen na vysvětlenou, když před vámi někdo jí citron, začnete automaticky slinit, což je pro zpěváky a muzikanty hrající na dechové nástroje dost nepříjemné, nicméně je to vcelku oblíbený žertík. Když jsem se o tom po letech bavil se svým otcem, dozvěděl jsem se, že ten, kdo mě na svatbě navedl, byl právě můj děda. Druhá vzpomínka se vztahuje k bydlišti dědy ve Svitavách. Děda rád bafal ze své dýmky. Jednou nechal fajfku položenou v pokoji, čímž mě a kamarádovi poskytl příležitost, abychom si poprvé v životě zkusili potáhnout. Trojici vzpomínek uzavírá událost nesmutnější – pohřeb dědy. Bylo mi šest a půl roku.“
„Nezáleží na barvě pleti, národnosti, etnickém původu ani náboženském či politickém přesvědčení, důležitá je jen morálka, statečnost, odvaha a obyčejná lidská slušnost. Jedině podle toho lze posuzovat druhého člověka. Josef Serinek svými činy tato kritéria v pozitivním slova smyslu bohatě naplnil. A já k němu proto vzhlížím s velkou úctou a respektem," uvedl primátor Plzně Martin Baxa.
Josef Serinek žil v letech 1900 až 1974. Narodil se v Bolevci u Plzně 25. února. Jako šestnáctiletý byl v době první světové války odveden, vzápětí dezertoval a zapojil se do tzv. Zeleného kádru, tj. skupin vojenských zběhů v pošumavských lesích. Ve třicátých letech přicházel po pašeráckých stezkách přes hranice do Saska, byl tam dopaden a vězněn. Po návratu žil a pracoval se ženou a dětmi na velkostatku v Bohách. Přesto byl roku 1942 i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech. Odtud se mu podařilo uprchnout. Všech deset jeho nejbližších příbuzných zahynulo buďto ještě v Letech, nebo v Osvětimi, kam byli násilně deportováni. Po dramatické štvanici, která byla na něho a jeho uprchlé druhy pořádána, se mu podařilo nalézt útočiště v okolí Nového Města na Moravě, v odlehlých vsích s živou protestantskou vírou a vlasteneckým přesvědčením. Zde se také zapojil do protinacistického odboje a stal se jeho významným účastníkem. Byl jedním z prvních českých partyzánů a organizátorů tohoto hnutí na západ od moravsko-slovenského pomezí. Vybudoval zde rozsáhlou síť spojek, získal řadu pomocníků, zorganizoval a vybudoval úkryty v lesích a u českých vlastenců na Českomoravské vrchovině. Věnoval se též výchově mladých Čechů, kteří se připojili k partyzánům, a učil je životu v ilegalitě. Významně se zasloužil o osvobození Bystřice nad Perštejnem. Po válce se Serinek stáhl, provozoval pohostinství ve Svitavách a založil novou rodinu. Jeho vzpomínky v letech 1963–1964 zaznamenal historik Jan Tesař a vyšly jakou součást obsáhlé knižní edice s názvem Česká cikánská rapsodie v roce 2016.
