Žijeme v době, která si s námi občas hraje jako kočka s myší. Doba predátorská, v níž se lidé, firmy i státy často škrábou hierarchií vzhůru hlavně silou, nátlakem nebo agresí. Naučili jsme se být extrémně opatrní. A tak se z nedůvěry stala norma. Nedůvěra k politikům? Jasně, upřímně – ti tomu často sami výrazně pomáhají. Nedůvěra k médiím? Určitě. V přehršli zpráv a šumu, který na nás denně padá z displejů a televizí, je čím dál těžší rozeznat, co je pravda a co dobře vypadající lež. Nedůvěra k úředníkům, k sousedům… a co je nejsmutnější i k vlastní rodině.
Abychom přežili, schováváme se do vlastních bublin. Hledíme si svého, vymezujeme se proti všemu cizímu, jinému, jinak smýšlejícímu. Jenže v tom obranném postoji nám uniká možná něco důležitého – právě ta víra. Ne víra jako dogma, ale víra jako důvěra. Jako odvaha věřit, že druhý člověk není automaticky konkurent nebo hrozba. Že může být partner. Že svět není nutně jen past, ale také prostor pro změnu. A že i když systém, ve kterém společně žijeme, často nefunguje, nejsme jen jeho oběti. Pořád máme možnost něco ovlivnit.
Papež František byl pro mnohé symbolem, že i mohutná, a přiznejme si to, historicky trošku ztuhlá instituce může mít lidskou tvář. Že lídrem může být někdo, kdo mluví tiše a s pokorou. A přitom mu naslouchá 1,3 miliardy katolíků. Možná právě ta pokora – ten zvláštní druh duchovní síly – je to, co nám tu teď po jeho odchodu bude chybět.
Víra je dnes exkluzivní zboží. A čím dál tím víc lidí si ji nemůže dovolit. Ať už je to víra v pravdu, v budoucnost, ve spravedlnost, v demokracii – nebo jen víra v sebe sama. Ale možná právě teď je ta pravá chvíle tuhle víru v sobě znovu hledat. Protože pokud ji ztratíme docela, zůstane nám už jen cynismus. A to je, přiznejme si to, trochu málo.
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel