Jakmile získala bývalá britská kolonie Uganda v roce 1962 nezávislost, netrvalo to ani dva roky a země se stala svědkem prvního převratu ve svých moderních dějinách, jehož strůjce A. M. Obote se konce samozvaného mandátu dočkal až dalším převratem, v jehož čele stál Idi Amin. Mladík z rozvrácené rodiny, jehož vychovávala převážně jen matka, měřil úctyhodných 1,93 cm a své zkušenosti sbíral v koloniální armádě, kde mu navzdory jeho neschopnosti mluvit anglicky věstili velkou budoucnost. Sedmdesátá léta 20. století ukázala, že skutečně se do dějin své země zapsal nezapomenutelným způsobem.
Nadšení z odstranění nenáviděného Oboteho brzy vystřídalo nejen zklamání, ale přímo děs z nového vůdce, který vynikal takovou krutostí, že na jeho vládu dodnes v zemi vzpomínají jen neradi. Fyzická zdatnost se odrážela v jeho zálibě v boxu, plavání střelbě, či rugby, ovšem o co více měl sportovního nadání, o to méně měl intelektu, což však nevadilo, aby se v roce 1971 ujal vlády a záhy poté se prohlásil doživotním prezidentem. Převrat provedl coby náčelník generálního štábu v době, kdy prezident Obote byl v zahraničí. Zavedl vojenskou diktaturu, ve které rozhodoval o všem sám, přičemž nepřátele hledal jak uvnitř Ugandy, tak v okolním světě. Ačkoliv se otevřeně hovoří o tom, že k moci mu pomohl Izrael, který v druhé polovině 60. let navštívil jako součást oficiální státní delegace Ugandy, po nástupu do čela země se právě židovský stát stal jeho úhlavním nepřítelem a vyhlásil mu válku. Co na tom, že geografie mluvila v neprospěch přímého konfliktu a vojenské kapacity obou zemí jasně ukazovaly, že Idi Amin nemá ani jediné letadlo, které by na Blízký východ doletělo. Úzké vztahy naopak navázal s libyjským vůdcem Kaddáfím, což se prokázalo v roce 1976, kdy poskytl azyl únoscům letadla na trase Tel Aviv-Paříž, kteří právě po přistání v libyjském Benghází odklonili stroj do centrální Afriky. Letadlo plné státních příslušníků Izraele se ocitlo na letišti v Entebbe, kde jej osobně Amin navštívil, aby vyděšeným cestujícím sdělil, že bohužel s jejich situací nemůže nic dělat a že mají doufat, že je Izrael nebude obětovat. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a izraelské tajné služby zorganizovaly jednu z nejlepších operací ve svých dějinách, kdy nechaly na entebbském letišti v noci přistát své letouny, z jednoho vyjel Mercedes podobný tomu, v němž Idi Amin brázdil svou zemi a pomocí lsti se příslušníci speciálních jednotek dostali k rukojmím. Ačkoliv při operaci zemřel bratr současného izraelského premiéra Netanjahua, celkově se zásah podařil a Idi Amin byl dokonale ztrapněn, neboť mu rukojmí byli „ukradeni“ v jeho zemi přímo před očima vojáků. Kaddáfí se pokusil ostudu napravit tím, že Aminovi věnoval dělo, které je dnes vystaveno v muzeu v Kampale. Mimochodem v muzeu je k vidění i jeho Mercedes, což je do současnosti jedno z mála aut této značky v zemi, která leží u Viktoriina jezera, z nějž vytéká pramen Bílého Nilu.
Skryté i domnělé nepřátele hledal Amin také uvnitř země, přičemž pozornosti neunikli Asiaté, především Indové, kteří do země přišli během britské vlády jako levná koloniální pracovní síla. Indové
byli s okamžitou platností vyhoštěni a jejich majetky, stejně tak jako majetky Britů byly znárodněny. Britský vliv byl nahrazen spoluprací se Sovětským svazem a celým východním blokem a ugandské elity nově směřovaly čerpat zkušenosti a vzdělání do zemí jako Východní Německo či Československo, kde získávaly vojenský výcvik pro vedení „národně-osvobozeneckého boje“ proti ideologickému nepříteli. Těžil z toho Idi Amin, který se si mohl doma užívat naprosté volnosti v páchání svých zvěrstev vůči komukoliv, kdo se mu znelíbil. Jeho obsesí byly tituly a sám sebe označoval hodností „Jeho Veličenstvo doživotní prezident, polní maršál Al Hadži, doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, přemožitel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě“. Pro zjednodušení mu stačilo, když se mu říkalo „poslední skotský král“ či „dobyvatel britského impéria“, zatímco okolní svět ho začal přezdívat „řezník z Kampaly“ či „černý Hitler“. Jeho metody vlády stály život minimálně 300 tisíc lidí, přičemž umučenými mrtvými těly s oblibou krmil krokodýly. Vytvořil speciální vojenskou družinu, se kterou pravidelně vyrážel na „lov“ lidí, které mučil v prostorách bývalého muničního skladu, které je možné si prohlédnout v rámci muzea v hlavním městě. Z kůže svých obětí prý s oblibou vyráběl módní doplňky.
Hrůzný režim ukončila až vojenská intervence sousední Tanzanie, které Amin vyhlásil válku a jejímuž prezidentovi už jednoduše došla trpělivost. Amin ze země utekl a politický azyl našel postupně v Libyi, Iráku a nakonec Saudské Arábii, kde v roce 2003 v pokoji zemřel. Jako člověk, který přešel na islám, jistě ocenil, že umírá v zemi, kde se nachází Mekka.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101