„Jsem naprosto spokojený, život ve Finsku je super,“ hlásí šestadvacetiletý Michal Moravčík, rodák z Klatov a účastník dvou mistrovství světa.
V dvouset tisícovém městě na jihu země jste se tedy zabydlel rychle? Od klubu jsem dostal auto, do pronájmu velký byt se dvěma ložnicemi. Tampere má na počet obyvatel o něco víc lidí než Plzeň, ale hodně ji žije v příměstských aglomeracích. Centrum není velké, je rozdělené dvěma velkými jezery. U jednoho z nich bydlíme, díváme se na něj z oken. Hned u něj je velký park, s přítelkyní a naším psem tam trávíme hodně času. Venkovního vyžití je spousta, je tady i spousta dalších, menších jezírek, která se dají obcházet.
Také život ve Finsku ale ovlivňuje koronavirová epidemie. Jak velká jsou tam vládní omezení? Prakticky žádná, jen doporučení. A každý region si situaci řídí sám. Ale je třeba zdůraznit, že Finové jsou zodpovědní, zbytečně neriskují. Když půjdete do obchodu, 95 procent lidí má roušky. Některé restaurace zavřely a jídlo jen rozvážejí, ale jinak život funguje. Hokejová soutěž se sice na chvíli přerušila, ale to bylo kvůli tomu, že na stadion nesměli diváci a vedení ligy ani kluby bez lidí hrát nechtějí. Nějaké zápasy se odložily, nakonec se dohodlo, že do konce ledna budeme hrát bez diváků, pak se na stadion v nějakém počtu vrátí.
Když na stadionech lidi byli, kolik jich mohlo přijít třeba na městské derby proti Ilves Tampere? Kapacita byla snížená asi na čtyři a půl tisíce lidí. I tak byla atmosféra výborná, ale kdyby mohlo být vyprodáno, bude ještě lepší. Bohužel, odehráli jsme už dvě derby a obě prohráli, takže pro nás nedopadla ideálně.
Jak jste v klubu spokojený po hokejové stránce? Snažím se pomáhat týmu, jak to jen jde. Ale očekávám od sebe ještě víc, není to ještě úplně podle mých ideálních představ. Je to o detailech, malých věcech, které se v zápase stanou. Jinak prostor na ledě dostávám. Při hře pět na pět nás trenér točí pravidelně ve čtyřech formacích, abychom byli v zápřahu. Hraji první oslabení, tam jsem jako doma. Zatím jsem se ale nedostal na přesilovky, to je můj cíl, abych si našel cestu a dostal šanci i tam. A potřebujeme hlavně ustálit výkony, zatím je to jako na houpačce, tři zápasy jsou dobré, pak zase přijdou tři porážky.
V klubu jste hned čtyři Češi, jak vlastně komunikujete v kabině? Úřední jazyk je finština, ale to by bylo hodně složité… (úsměv) Naštěstí prakticky všichni hovoří anglicky, s tím si vystačíme. Takže ostatní kluci to nám cizincům překládají z finštiny do angličtiny. Jinak my Češi samozřejmě držíme pohromadě. Bydlíme v jednom komplexu, všichni čtyři na padesáti metrech čtverečních. Ale nejvíc jsem v kontaktu s brankářem Dominikem Hrachovinou. Jsme ve stejném vchodě, trávíme společně hodně času. Nedávno nás s přítelkyní vzal i na takový trh, kde se připravují čerstvé ryby. Lososy s různými přílohami, bylo to skvělé. Když jdeme na večeři do restaurace, většinou si s přítelkyní dáváme ryby. Umí je připravit výborně, nikdy jsme se nezklamali.
Jen ta složitá finština… Slovíčka, která padají pořád dokola, pochytám. Ale ponořit se do toho jazyka asi nejde. Když je poslouchám, přijde mi to jako jedno dlouhé slovo. Vůbec nepoznám, kdy je mezera, konec věty.
Dostal jste se za tu dobu vůbec domů do Česka? Kdepak, naposledy jsem byl doma loni v červenci, před odletem do Finska. I kvůli kovidu je cestování složitější. Ale před Vánoci tady byli rodiče, užili jsme se. Teď poletí na týden domů moje přítelkyně. Potřebuje vyřídit něco ve škole a také vyzkoušet svatební šaty. Na červen plánujeme svatbu, ale uvidíme, jaká bude situace. Co nám česká vláda dovolí. Takže to ještě asi budeme řešit za pochodu.
