„Ještě před rokem jsem říkala, že olympiáda je vzdálená meta a není úplně mým cílem. Ale od té doby se toho hodně změnilo. Posunula jsem se velkým skokem kupředu, zjistila, že na olympiádu mám a střílím výsledky, které mě na ni mohou dostat. Teď je sen o něco blíž a vím, že na něj mohu dosáhnout,“ svěřila se devatenáctiletá Blažíčková, členka plzeňské Dukly.
Vystřílet účastnické místo ještě samotnou nominaci do Paříže nezajišťuje. Jak těžké ještě bude se na olympijské hry dostat?
Vím, že tohle je první splněná meta. Ale sále je to velká nejistota. Pro mě je důležité, že jsem si dokázala vystřílet kvóta plac. Nebylo by mi příjemné, kdyby ho získal někdo jiný a já pak jela místo něj. Že jsem to dokázala, je pro mě velký úspěch. Ale přede mnou jsou dva roky těžké práce. Záleží také na tom, jak státní trenér nastaví nominační kritéria. Výborných střelkyň, které do Paříže mohou jet, máme spoustu. Je nás minimálně pět, které na to výkonnost mají.
S jakými plány jste na mistrovství Evropy odjížděla? Takový úspěch se asi nečekal…
Pro okolí to asi bylo hodně překvapující. Ale pro mě tolik ne. Dokázala jsem si to v hlavě nastavit správně. Že chci, aby to přesně takhle dopadlo. A opravdu dopadlo. Komplikace přišla jen den před závodem. Bylo mi špatně, měla jsem teplotu. Asi z únavy, ze stresu. Ale vyspala jsem se z toho, ještě před závodem si šla lehnout na hotel. Pak už jsem si řekla, je to tvůj šampionát, chceš do finále, tak to udělej. Na zdravotní stav už jsem vůbec nemyslela.
Až ve finále jste nestačila na favorizovanou Dánku Ibsenovou. Zlato už viselo příliš vysoko?
Myšlenky už byly někde jinde. V hlavě jsem měla to, že jsem postupem do finále získala kvóta plac do Paříže. Chtělo se mi brečet štěstím, vlastně jsem si říkala, ať už je konec a moc nevnímala, že ještě střílím. Snažila jsem se pak zabojovat, ale ta správná vnitřní touha být první tam nebyla. Byla jsem spokojená, že to nejdůležitější jsem už dokázala.
Správné nastavení je ve sportu klíčové. Pomáhá vám v tom i psychoterapeutka Simona Bejvlová, se kterou jste začala spolupracovat v rámci podpory od Akademie individuálních sportů Plzeňského kraje?
Spolupracujeme necelé tři měsíce a myslím, že jsme si hodně sedly. Dlouho jsem vedle sebe neměla člověka, který by byl tak blízko napojený na moji vlnu. Na druhou stranu nevím, nakolik mito pomohlo zrovna v Polsku. Určitě v tom, že jsem si řekla, že na to mám. Že mám natrénováno a že to účastnické místo na olympiádu vybojuji. Pokora musí být vždycky, ale i zdravé sebevědomí je důležité.
Jak jste se ke střelbě vlastně dostala?
V rodině ji nemáme. Ale firma, kde táta pracuje, v Plzni pomáhala s květnovou Velkou cenou osvobození. Táta proto chodil do Lobez na slavnostní zahájení a pan Kůrka zval zástupce sponzorů střílet. Já chodila s nimi, zkusila si to a u střelby už zůstala.
Po maturitě nastupujete na vysokou školu. Půjde studium skloubit s bojem o Paříž?
Nastoupila jsem na Fakultu zdravotnických studií Západočeské univerzity, obor porodní asistence. Zatím bakalářský obor. Uvidíme, jak to budu zvládat. Možná ano, možná ne. Vystřílela jsem účastnické místo a mám jedinečnou šanci se dostat na olympiádu. To už se mi nemusí nikdy povést, zato školu dostudovat později mohu. Takže kdyby to dohromady nešlo, momentálně bych asi dočasně ustoupila od studia.
Máte výhodu, že sportovní střelba je sport, který se dá na vrcholové úrovni dělat hodně dlouho. Umíte si sama sebe představit třeba za deset let?
To bych určitě chtěla mít dostudovanou porodní asistenci, pracovat na porodním sále. A uvidíme, zda k tomu budu ještě střílet. Pokud ano, budu pracovat na poloviční úvazek a do toho střílet. Momentálně mám v sobě dvě roztroušené osobnosti - jedna se chce naplno věnovat sportovní střelbě, druhá naplno rodit děti na porodním sále. Snažím se to skloubit dohromady, ale sama nevím, jak se to povede. Uvidíme.
