„Když mi kluci přihrají, je to jako s Pepi Bicanem, jsem jen o trochu pomalejší. Prostě přihraj a běžte slavit na půlku,“ směje se dvaapadesátiletý Janota.
Vyhlášený vtipálek, jehož otec v zápase řecko-římském reprezentoval Československo na třech olympijských hrách a má doma medaile z evropského i světového šampionátu, při svém působení nejen v Plzni nabral spoustu historek.
Ve Viktorii jste strávil sedm sezon, jak na ně vzpomínáte?
Jen v nejlepším! Sice jsme nehráli, co Plzeň teď, ale jsem hrdý, že jsem v tom klubu sedm let byl. S Tomášem Heřmanem, který tam se mnou působil, jezdíme Plzni často fandit. To bylo moje druhé nejlepší působiště. Jinak jsem samozřejmě Tepličák, ovšem Plzeň je moje druhá srdcovka. Z Teplic jsem odešel, protože se tam tehdy hrála třetí liga a já měl vyšší sportovní cíle. Jakmile se ozvala Plzeň, která usilovala o postup do první ligy, tak jsem neváhal a hned se nám po roce podařilo postoupit.
V Plzni jste zažil několik trenérů. Kdo na vás zapůsobil nejvíc?
Vedli mě třeba pánové Uličný, Michálek, Hřebík. Vzpomínám na ně rád. Někteří hráči Jardu Hřebíka nemuseli, za mě to byl jeden z nejlepších trenérů. Měl dobrou taktiku, hráli jsme dopředu. Bral jsem ho, zažil jsem pod ním skoro nejlepší rok v Plzni. Ale nejvíc času jsem strávil pod Zdendou Michálkem, on byl plzeňský patriot. Všechno dal do kupy a tam všechen ten vzestup pomalu začal. Za celých sedm let nikdy nesestoupilo.
A Petr Uličný, další legenda?
Pan trenér přišel v době, kdy jsme byli poslední se ztrátou sedmi bodů na nesestupujícího a na jaře jsme předvedli krasojízdu a skončili kolem 10. místa. Byl hodně emotivní, což já taky, a kvůli tomu jsme se po roce trochu nepohodli.
Proč?
Kvůli něčemu na tréninku. Jelikož jsem si myslel jako vždy, že mám pravdu, a on logicky ze své pozice trenéra neustoupil, tak jsme se pohádali a nějak to v nás obou zůstalo. Ale už to beru s úsměvem a nedám na něj dopustit. Nakonec mi to paradoxně pomohlo k odchodu do Německa.
Tam si vás vybral Uerdingen.
Sice se ten rok sestoupilo, ale dalších pět let ve třetí profilize taky nebylo k zahození. Když jsem tam přišel ještě do druhé bundesligy, tým trénoval Holanďan Henk ten Cate, který následně dělal asistenta Franku Rijkaardovi v Barceloně, Avramu Grantovi v Chelsea, sám vedl Ajax Amsterdam a Panathinaikos Atény. Dělal jsem si po letech u televize srandu, že jsme se v mých třiceti letech sešli, a zatímco já byl šest let nato v Modlanech, on v Barceloně. Téměř podobné cesty! (smích)
Čekal jste, že se z Plzně stane klub evropského formátu?
Přišly tam peníze, to je úplně základ. A taky výběroví hráči. Kdyby tam bylo tolik peněz už za mě, třeba bych v Plzni ani nebyl. Všechno šlo nahoru. Za nás měla Viktorka téměř nejmenší rozpočet v lize, že trenéři často řekli: Většina má peníze, koupí si topové hráče, my bohužel ne, tak musíte o to víc běhat. Ale pak se tam udělala dobrá parta. Šmejkal, Čaloun, Doškové, Vágner, Patrik Ježek a s Řepkou asi nejlepší hlavičkář v lize Tomáš Heřman. S tím už jsem byl předtím na vojně v Tachově, a když nás oba dělali do Plzně, naše kamarádství v tom hrálo velkou roli. Zůstali jsem nejlepšími parťáky dodnes.
Co říkáte proměně fotbalového areálu ve Štruncových sadech?
Když jsem pak přišel na nový stadion, vůbec bych to nepoznal. Pecka. Škoda, že tam není třeba ještě větší kapacita, ale stadion je útulný, fanoušci výborní a kluci hrají výborně. V Lize mistrů teď dostali divácky atraktivní soupeře, což je sen všech hráčů a fanoušků, jen to asi neklapne s koeficientem, protože s giganty, jako je Barcelona, Bayern Mnichov a Inter Milán, se body dělají zázrakem.
Jaké byly vaše top zápasy s Plzní?
Určitě se Spartou a Slavií, to byl vždy svátek. Tehdy to nebyla Sparta jako v současnosti, tenkrát prohrála jednou za rok. Teď při vší úctě pětkrát šestkrát za sezonu a časy, kdy ligu válcovala, jsou dávno pryč. A my ji tenkrát porazili doma 2:1, když nastoupila s Kollerem a Lokvencem na hrotu, Kouba v bráně, Frýdek, Novotný a další ikony z minulosti. Taky jsme pak do rána tancovali v baru Barbara. Trenér Michálek dal do placu dva kartony šampusů a řekl památnou větu: Bavte se, o peníze přijdete nebo je utratí manželky, ale zážitky vám nikdo nevezme! Nějak se mi zalíbila, tak se tím občas řídím.
Čím se nyní živíte?
Patnáct let mám fotbalový obchod, který jsme před dvěma lety po výborné spolupráci s novým ředitelem teplického klubu Rudou Řepkou přestěhovali na fotbalový stadion a je spojený i s fanshopem. Plus poslední čtyři roky vlastním stavební firmu, která funguje i v Německu. S tou mi výrazně pomáhá i můj syn Míra. Fotbalem jsem si vydělal určitě víc v Německu než v Česku, ale nejvíc asi podnikáním.
V soutěži pro amatérské kluby Kopeme za fotbal můžou týmy z nižších soutěží vyhrát i přátelák s Plzní. Lákalo by vás to?
Že bych šel na Plzeň? To úplně nechci. (smích) Ale proč ne, byla by to sranda. A kluci by určitě byli spokojení, to zase jo.
