„Jednou mi volal i trenér Viktorky Adrian Guľa. Probírali jsme moji situaci. Říkal mi, že přemýšleli o tom, jestli si mě mají stáhnout, nebo nechat na hostování. Ale dobře vím, jak je plzeňský kádr nabitý. Kluci ze středové řady jsou ve fantastické formě, takže pro mě bude lepší se ještě vyhrát. A třeba to tam zkusit v budoucnu. Teď situace vykrystalizovala nejlépe, jak mohla,“ pochvaloval si dvaadvacetiletý Hlavatý. Loni ještě v Sokolově teprve sbíral ostruhy v dospělém fotbale, v Pardubicích však naplno předvedl svůj veliký potenciál.
Odměnou byla i cena pro nejlepšího hráče druhé ligy. Překvapilo vás to? Trochu ano. Ve druhé lize je spousta kvalitních fotbalistů a zrovna v Pardubicích by si tu cenu zasloužilo více kluků. Za ocenění jsem ale samozřejmě rád, každé takové je příjemné, i když nejdůležitější jsou stejně týmové úspěchy.
Fandil jste Viktorii na dálku v první lize? Samozřejmě, držel jsem jí palce a držet budu i nadále. A protože jsem vyrůstal v Příbrami, přál jsem si, aby nesestoupila.
Jak to má hráč, který celý život hraje za jeden klub a pak přestoupí? Nemůže přeci jako mávnutím kouzelného proutku začít fandit jinému. Takže i Příbrami přeji, ať se ji daří. Kromě zápasu, kdy proti ní budu hrát s Pardubicemi, samozřejmě.
Ve druhé lize jste nastřílel čtrnáct branek, hned jedenáct z nich po koronavirové pauze. Kde se ve vás vzal takový gólový apetit? Já sám z toho byl trošku překvapený. Ale zároveň jsem za to strašně rád. Na podzim jsme vstřelil tři branky a říkal si, že by bylo fajn dát na jaře alespoň stejný počet. A ono jich najednou přišlo tolik. Byla to pro mě snová sezona. Po letech, kdy jsem nedal ani gól… Ale nebylo to jen o mně, kluci z týmu mi pomáhali, bez nich bych to nedokázal. Nechali mě kopat i penalty, postupně se mi uvolnila mysl a šlo to docela samo, šance jsem proměňoval s lehkostí.
Měl jste i jiné možnosti, než Pardubice a Plzeň? Ozvaly se i další kluby? Zájem byl. S agentem panem Paskou jsme probírali všechny mančafty, ale Pardubice vyhrály. Našli jsme s agentem společnou řeč a Plzeň to nechala víceméně na nás. Určitě sehrálo roli, že v Pardubicích jsem si vybudoval nějakou pozici. A je vždycky lepší patřit do týmu, kde jste chtěný, než bojovat byť o místo na lavičce. Tím nechci říci, že mám místo jisté, ale zájem Pardubic byl opravdu nejvyšší.
Dál tam tak za vámi v příští sezoně bude dojíždět vaše přítelkyně? Pocházím kousek od Hořovic, přítelkyně Katka bydlí v Příbrami. Studuje pedagogiku na Západočeské univerzitě v Plzni, takže jsme se viděli jen jednou nebo dvakrát za týden. Ale když jí skončilo zkouškové období, trávili jsme spolu už víc času.
Je i velkou fotbalovou fanynkou, že? Hrozně mi drží palce, ale taky se mi snaží po zápasech pročistit hlavu, což je super. Že se hned po příjezdu domů nezačneme bavit o fotbale. Jsme spolu pět let, takže už ví, jak se mnou pracovat. S čím mi pomoct a kdy mi říct, co bylo špatně. Ale taky je hodně nervózní. Hlavně, když jdu kopat penaltu. To je snad nervóznější než já. (smích)
