„Herní posun ode mě očekávají i trenéři a byla by škoda, kdyby nepřišel. Je třeba se pořádně připravit a sezonu dobře začít,“ plánoval dvaadvacetiletý Kantner, plzeňský odchovanec. Během suché části letní přípravy završil ještě jednu životní metu, se zpožděním si dodělal maturitu na Sportovním gymnáziu v Plzni.
Co vám k završení středoškolského studia ještě scházelo? Už jen didaktický test z angličtiny. Loni jsem ho nestihl, protože ve stejném termínu jsme zrovna byli s týmem ve Finsku. Scházela mi už jen ta jednodušší část maturity, jinak už jsem měl všechno za sebou. Ale nechtěl jsem to odfláknout, na angličtinu chodím i soukromě a chtěl jsem mít test udělaný co nejlépe. Nepsat tam nějaké nesmysly. To se mi povedlo, za což jsem rád.
Teď už se naplno chystáte na novou hokejovou sezonu. Do té minulé jste měl špatný start, byl na hraně sestavy. A nakonec jste se posunul až do první útočné řady. Co vám dala ta zkušenost? Dokázal jsem si, že to může fungovat, takže hlavně víru. I do další sezony chci jít s tím, že budu věřit ve své schopnosti. Snad tam bude i další výkonnostní posun a přetavím to v další postup v kariéře.
Kde jste hledal pomoc, když vám bylo nejhůř, na ledě se nedařilo? Vždycky ji najdete v rodině. Pomáhali mi rodiče, kteří mě k hokeji vedou odmalička. Přítelkyně, která mi vždycky věřila. Pořád mi opakovala, že šance přijde. Naštěstí přišla a já jsem ji dokázal využít. Podpora nejbližších je strašně důležitá, to vám potvrdí každý.
Pouštěl jste si zpětně třeba i záznamy svých povedených akcí a gólů, aby se vám vrátilo sebevědomí? No, ono nejdřív nebylo moc co pouštět, to video by bylo krátké… (smích) Ale je pravda, že po sezoně jsem si nějaké branky pustil. Je fajn, když se člověk na sebe koukne a může si říci: Tohle se mi povedlo. Je to jiné, než když vidíte na videu chybu za chybou, děsíte se, co provedete další střídání a trenér to patřičně okomentuje. Že to snad ani není možné, co se dá vymyslet v profesionálním hokeji.
Stává se vám někdy při zápasech, že jste se střídáním hodně spokojený a na střídačce se dozvíte, že všechno bylo špatně? To zase ne. Když už jsem se sebou spokojený, je to znamení, že se mi něco opravdu povedlo. Nejsem neobjektivní, že bych si myslel, jak tam školím pět hráčů a přitom je to naopak.
Během dlouho pauzy kvůli koronavirové pandemii se na České televizi objevila spousta archivních zápasů. Díval jste se na některé s plzeňskou účastí? Ano, koukal jsem se zájmem. Třeba na finále s Trenčínem z roku 1992. To si občas pouštíme i v šatně a smějeme se, v čem Ruda Pejchar, náš trenér gólmanů, tehdy chytal. Jak vypadala ta ústřice na ruce, které se říkalo lapačka a těma úzkýma betonama vykopával puky až do středního pásma. A líbilo se mi play off z roku 2004, vlastně první, které si pořádně pamatuji. Sedmé čtvrtfinále v Pardubicích, to byla paráda. Oživit jsem si zase hráče, na které jsem jako kluk chodil. Roman Málek v brance, Radek Matějovský, Mario Cartelli, mladík Jarda Kracík. Bylo to příjemné vzpomínání pro všechny, každý v republice si tam svůj tým našel. Alespoň v tomhle směru přinesl ten virus něco pozitivního.
