„Musím smeknout před klukama, jak to zvládli. Odehráli jsme celý turnaj v podstatě devíti lidech a kluci tam nechali úplně všechno. Je to pro nás takový malý zázrak,“ popisoval pak osmatřicetiletý Jícha.
Jako první člověk jste vyhrál s jedním klubem Ligu mistrů jako hráč i trenér. Co to pro Vás znamená?
Já to příliš neprožívám. Je to hezký úspěch, ale jestli jsem první nebo desátý, to neřeším. Pro mě je důležité, že jsme tu šanci měli, že jsme o ní bojovali a že se nám povedl takový malý zázrak. Tohle je týmový úspěch a vítězství mých hráčů. Jsem hlavně rád za ně.
Nesvrbí vás ještě v některých fázích zápasu ruce? Nebo už vnímáte utkání výhradně jako trenér? Už dávno mě ruce nesvrbí a jsem jen trenér. Moje hráčská kariéra je dávno uzavřená. Lidé si mě sice pamatují ještě více jako hráče, ale já sám už hráčem dávno nejsem.
Odehráli jste velice dramatické semifinále proti Veszprému. Jak jste ho prožíval? Bylo to jako na houpačce, z obou stran šlo o velmi kvalitní utkání. Bohužel bylo poznamenáno nižší úrovní rozhodčích. Bylo to i hodně kritizováno napříč Evropou, že dva týmy s takovou úrovní poznamenají výkony sudích. My dlouho utkání drželi dobře v rukách, ve druhé půli jsme bohužel ztratili rytmus. Ale i když už to vypadalo na prohraný zápas, tak jsme se dokázali vrátit a dovedli jsme to do prodloužení. V něm jsme o dvě branky prohrávali, ale vybojovali další prodloužení. V něm jsme prohrávali už o tři branky, což je hodně. A stejně jsme vyhráli. Toho si strašně cením.
A ve finále jste pokořili i Barcelonu, která přitom byla velkým favoritem. Dlouhých 22 zápasů v Lize mistrů neprohrála, což je neuvěřitelné číslo. My chtěli držet zápas otevřený co nejdéle, protože jsme počítali s tím, že Barcelona bude pod větším tlakem než my. S těmi vyrovnanými zápasy máme díky kvalitní německé lize mnohem více zkušeností. A plán se nám přesně povedlo naplnit.
V Barceloně jste dva roky působil. Jsou duely proti ní zvláštní i v pozici trenéra? Enormně zvláštní. Kiel a Barcelona jsou pro mě srdeční záležitosti. V Barceloně mám mnoho přátel i v klubu a jsou to pro mě velmi emoční zápasy. Jsem moc vděčný za to, že jsem mohl v Barceloně hrát a že jsem teď měl možnost hrát finálový zápas proti ní. Moc jsem si to užil.
Do Final Four jste zdaleka nesli v kompletní sestavě. Jak chyběl český matador Pavel Horák a další opory? Pavel nám určitě hodně moc chyběl. Hlavně z důvodu, že brání na důležité pozici tři nebo čtyři. S Pavlem tam mám tři hráče, kteří tam neustále rotují a máme tak trochu prostor si malinko oddechnout. A v tom nám chyběl. Ale zvládli jsme to, moc si toho cením.
Finálový turnaj se musel odehrát bez fanoušků. Ovlivnilo to samotné zápasy i euforii po vítězství? Kdo zná Final Four v házené, tak ví, že je to obrovská show pro 20 tisíc fanoušků. Teď to bylo zvláštní. Já si na to asi nikdy nezvyknu, když se hraje bez diváků. Při těch samotných zápasech jsem byl ale jakoby v tunelu, soustředil jsem se jen na hřiště a nic okolo jsem nevnímal. Chuť vítězství byla stejná, jako s fanoušky. Jen bych klukům přál, aby to mohli slavit s těmi davy lidí na tribuně. Ale stále žijeme v době pandemie, je třeba se s tím poprat.
Smlouvu s Kielem jste prodloužil již v září, očividně je německý klub spokojen. A co vy? Já byl v Kielu dlouho jako hráč a znám město i klub. Život profesionálního trenéra je ale vrtkavá záležitost. Já si momentálně užívám cestu, na kterou jsme se vydali a dál o tom nepřemýšlím.
Blíží se mistrovství světa v Egyptě. Budete ho víc sledovat jako fanoušek, nebo to pro vás bude další studijní materiál? Každá vrcholná akce je pro mě příležitostí objevit nové hráče. S našimi skauty a sportovním ředitelem řešíme možné posily. Takže se na šampionát budu koukat hlavně z profesního hlediska. Českému nároďáku ale samozřejmě držím palce a přeji klukům, ať jim turnaj vyjde. A zároveň přeji všem, aby to proběhlo bez problémů a turnaj nezasáhla pandemie zevnitř, což by bylo nešťastné pro náš sport. Věřím, že to dobře dopadne.
