Už je to pětadvacet let...
"Uteklo to strašně rychle. Přitom si pořád připadám mladý, jakoby Nagano bylo předevčírem. Čtvrt století zní hrozně, i když jsou to pořád nádherné vzpomínky," svěřil se bývalý obránce Jaroslav Špaček. Společně s Martinem Strakou byli dvěma odchovanci plzeňského hokeje v českém výběru. Straka v té době válel v zámoří za Pittsburgh, rokycanský rodák Špaček zářil ve švédském Färjestadu.
Trenér Hlinka nešel cestou, že celý tým sestaví z hráčů působících v NHL. A tahle volba se ukázala skvělou. Překvapila vás nominace?
Překvapilo, vždyť soupisky hlavních favoritů tvořily prakticky jen hráči z NHL. Ale Ivan Hlinka moc dobře věděl, jaké hráče má také po Evropě, komu může věřit a jak nás napojit na kluky ze zámoří. Tým byl mladý, k tomu veterán Vláďa Růžička. Byla to správná skládanka. Přesto to byl pro mě splněný obrovský sen, že jsem do Nagana odletěl.
Bylo vám čtyřiadvacet, vytvořil jste "evropskou" obrannou dvojici se zkušenějším Františkem Kučerou.
Určitě mi pomohlo, že se před olympijskou sezonou Franta vrátil ze zámoří do Sparty. V nároďáku nás dali dohromady, vytvořili jsme dobrý pár, na který se trenéři na turnajích Euro Hockey Tour mohli spolehnout. Obránců v NHL jsme tehdy zase tolik neměli, Ivan Hlinka vsadil pro Nagano i na nás dva a dopadlo to dobře. Pro mě to byla první velká reprezentační akce. Rok předtím jsem měl letět na mistrovství světa do Finska, ale v poslední přípravě jsem si zlomil nohu. Olympiáda byla velká premiéra.
S některými českými hráči jste se musel seznámit, že?
Přesně tak. Borci jako Petr Svoboda nebo Robert Lang, kteří ze zámoří do Čech moc nejezdili, o mě asi slyšeli poprvé. Znal jsem samozřejmě Martina Straku, což bylo fajn. A před olympiádou jsem byl i na exhibiční akci Jágr teamu, který v té době fungoval. Takže pár hráčů z NHL už jsem znal. Ale stejně jsme byli trochu nervózní, jak si všechno sedne. Na kluky ze zámoří jsme čekali, tréninků bylo málo. Ale měli jsme naštěstí Dominika Haška, nejlepšího gólmana na světě.
Která vzpomínka na Nagano je pro vás nejsilnější?
Čtvrtfinále s Američany. Mohli rozhodnout zápas hned v první třetině, měli spoustu šancí, my jsme dělali strašné chyby. Ale přežili jsme to, dostali pouze jediný gól. V kabině si pak každý uvědomil, že takhle to nikam nepovede. Byly tam nějaké emoce, projevy, ale zároveň zvláštní klid. Trenér Hlinka pak přišel a zdůraznil, ať hrajeme svůj hokej. To byla chvíle, kdy se všechno zlomilo. Od druhé třetiny nastoupil úplně jiný tým a do konce turnaje jsme hráli to, co jsme chtěli. A Američani i Kanaďani pochopili, že hvězdy nemají jen oni, ale my také.
Po finále vás čekal dlouhý let z Japonska a doma velkolepé uvítání. Zaplněné ulice, návštěva u prezidenta Havla, plné Staroměstské náměstí...
Neskutečné chvíle. Pamatuji, že do letadla jsme si s Martinem šikovně protáhli karton piva a ulili si ho pod sedačky. Prostě Plzeňáci. Ostatní kluci se divili, jak to, že pořád pijeme, když obsluha nestíhá. Dvakrát jsme přistáli kvůli tankování, podruhé nás vyhnali ven na mráz. To nás znovu probralo a poslední čtyři hodiny letu byly úžasné. Zavřeli jsme se v salonku u Ivana Hlinky a zábrany padly. I kapitán nás musel uklidňovat, že se letadlo naklání a má co dělat, aby ho udržel ve vzduchu. A cesta na Staromák? Nechápali jsme, všude strašně lidí. U pana prezidenta Havla se rozlévala teplá slivovice, to do našeho stavu bylo ideální. (smích) A plný Staromák, to jsou prostě neopakovatelné chvíle...
Co kromě medaile máte z Nagana doma schované na památku?
Pořád hokejku a rukavice, ve kterých jsem turnaj odehrál. Ale hlavně vzpomínky. Ta sezona byla skvělá. Po Naganu jsem vyhrál švédskou ligu, otevřela se mi cesta do NHL. Měl jsem jet ještě na mistrovství světa do Švýcarska, jenže ještě ve Švédsku mi sedli na kotník, skoro jsem nechodil. Ivan Hlinka mě přemluvil, ať stejně dorazím, ale nešlo to. Hned v prvním zápase se zranil Milan Hejduk, pak jsme spolu hned letěli domů. Přišel jsem o bronz, to byla jediná hořká chvíle na té sezoně. Ale za dva roky jsme vyhráli zlato, pak jsem byl ještě na dvou zlatých šampionátech.
Vraťme se na závěr do současnosti. Ještě si občas nazujete brusle?
Kdepak. Mám problémy s kolenem. Už skoro tři roky nechodím ani za staré pány. Pak jsem vždycky tři dny nemohl na nohy. Občas jdu bráchovi pomoci trénovat mladé kluky, ale to není žádné hraní. Jsem rád, že chodím, na operaci se mi nechce a při golfu mě koleno neomezuje. Můžu běhat, jezdit na kole, to stačí.