Když se na konci května v rakouském Fürstenfeldu postavila na start svého vůbec prvního maratonu v životě, atletka Škody Plzeň Tereza Hrochová netušila, jak moc jí tenhle závod změní život. Když se na konci května v rakouském Fürstenfeldu postavila na start svého vůbec prvního maratonu v životě, atletka Škody Plzeň Tereza Hrochová netušila, jak moc jí tenhle závod změní život. Cílovou pásku proťala ve výtečném čase 2:29,06, čímž splnila A-limit pro účast na olympijských hrách v Tokiu. Svěřenkyně trenéra Vladimíra Bartůňka navíc zaběhla nejrychlejší ženský čas při maratonském debutu v české i československé historii. „Já jsem od toho nečekala vůbec nic. Trenér říkal, že už s časem za 2:35 by byl spokojený. Nešlo jen o to, že to byl můj první maraton, svoji roli hrál i věk. Holky, s nimiž běhám, jsou starší a věnují se vytrvalostnímu sportu mnohem déle,“ popisovala s odstupem času pětadvacetiletá Tereza Hrochová, držitelka titulu Magistr práv na Právnické fakultě, v rozhovoru pro web behejsrdcem.cz.
Jste českou šampionkou v půlmaratonu, máte spoustu medailí ze závodů do vrchu, na 1500 metrů nebo tři kilometry. Dá se to s maratonem srovnat?
Moc nedá, patnáctistovka i trať na tři kilometry jsou úplně něco jiného, než vytrvalostní sport. S trenérem jsme si v Rakousku řekli, že to prostě zkusím rozběhnout na limit. A že to buď urvu, nebo neurvu.
Která běžecká disciplína je vlastně vaše nejoblíbenější?
Každá je úplně jiná. Nejdéle běhám půlmaraton, už dva roky. Letos jsem poprvé zkusila nejen maraton, ale i desítku, a to na mistrovství republiky a poté v Birminghamu. Nejde říci, kde se cítím nejlépe. Ani vlastně nejde o to, jak se kde cítím, ale záleží hodně na okolnostech. Ale ten maraton, ten už byl hodně dlouhý... (smích).
Přišla na vás během něj nějaká krize?
Běželo si mi překvapivě dobře, což jsem ani nečekala. Na desítce a půlmaratonských závodech se většinou polévám a taky trochu piji. Tady ale dost pršelo, nebylo potřeba se polévat. Běželi jsme šest okruhů, na každém byla občerstvovačka, tam jsem se pokaždé napila. Snažila jsem se úplně vypnout hlavu, ale samozřejmě mi na půlmaratonu projelo hlavou, že jsme teprve v půlce. Nebo když jsem viděla ceduli, že běžíme hodinu a půl, tak jsem si řekla: „Hmm, ještě hodinka, tak to je super.“
Už jste přemýšlela nad tím, jak bude vypadat olympijský závod v Japonsku?
Poběží se v Sapporu a pochopila jsem, že tam by mělo být chladněji než v Tokiu. Běží se 7. srpna, ale o nějakých ambicích nemá cenu se bavit. Pro mě je pořád crazy, že jsem běžela maraton a dostala se na olympiádu. Jen doufám, že tam se mnou pojede i trenér, to je pro mě nejdůležitější.
Vraťme se do dětství. Věnovala jste se i jiným sportům než atletice?
Dělala jsem spoustu sportů, například orientační běh. Mám koně, takže jsem jezdila i na koni. Od malička jsem byla vedena také k tenisu, který mě ale moc nebavil a k lyžování, které jsem měla vážně ráda.
Když nyní trénujete, jaký je průměrný kilometrový objem za týden?
Záleží na období, jestli se už neladí forma na nějaký závod. V průměru je to ale určitě nad sto kilometrů za týden. Hodně běhám dlouhé běhy a fartleky, což je jedna z metod běžeckého tréninku vytrvalců. Dost se to mění s ohledem na přípravu, ve které jsem. Jiný trénink samozřejmě byl, když jsem běhala 1500 metrů na dráze. Teď jsem musela objem hodně zvýšit.
Jak to máte se stravou, musíte držet speciální diety?
To je u mě trochu problém, jsem hrozně nenažraná. Tři týdny před maratonem po mně trenér chtěl, abych omezila sladká a smažená jídla a lepek. To pro mě bylo trochu utrpení. Ale snažila jsem se to dodržet. Naštěstí maso, které miluji, jsem mohla v podstatě neomezeně.
Minulý rok jste dostudovala práva. Tím se studiem končíte?
Teď studuji Veřejnou správu, což je u nás na fakultě takový podobor práv. Teď s tím hodně bojuji, jak skloubit práci a sport. Potřebuji tři roky koncipienství na plný úvazek. Musela bych to nějak kombinovat s prací na dálku, což asi není úplně ideální. Uvidíme, co bude dál.
Je běh na této úrovni finančně náročný?
Poměrně jo, ono se to nezdá. Letos už jsem byla tři týdny na Kanárech a 10 týdnů v Alpách, takže to fakt naskáče. Plus boty, které nejsou úplně levnou záležitostí, dále k tréninku využíváme horské kolo a cyklotrenažér. Z mého pohledu studenta a vlastně amatéra to drahé je. Mám od oddílu a svazu nějaký budget na přípravu právě na ta soustředění. To jsou peníze, které musím proúčtovat, ale plat jako takový nedostávám. Od školy mám stipendium, které pokrývá část přípravy.
