Její osud připomněl radní města Vlastimil Gola. „Protože se Milada Horáková tak jako další osobnosti stala nepřítelem komunistického režimu a nežádoucí osobou, zaplatila za to svým životem. Jako jediná žena byla popravena v jednom z nejznámějších politických procesů. I přesto, že ji neprávem obvinili ze spiknutí a velezrady, do poslední chvíle si stála za svými postoji a názory. Milada Horáková se stala symbolem odporu proti totalitě a pro nás navždy zůstane symbolem odvahy a statečnosti. Věřím, že její odkaz zůstane věčný, pokud si jej budeme pravidelně připomínat a předávat dalším generacím,“ řekl během vzpomínkového setkání Vlastimil Gola.
Milada Horáková stála už od mládí vždy za svými postoji a názory. Již v roce 1918 byla vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly studenstvu zakázány. Roku 1924 se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady, kam vstoupila a později se stala klíčovou osobností hnutí a boje za rovnoprávnost žen. Se svými kolegyněmi z SVVŽ zpracovávala připomínky k zastaralému občanskému zákoníku, především k paragrafům o rodině, a k návrhům nových nebo novelizovaných zákonů, které měly zaručit rovnoprávné postavení žen na pracovním trhu, jak v dělnických, tak v úřednických, učitelských a podobných profesích. Měly rovněž pomoci neprovdaným matkám a jejich nemanželským dětem ke zlepšení sociální situace (tzv. alimentační zákon). Po roce 1939 se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické prostředí, pro které aktivně vyhledávala na struktuře bývalé ŽNR nové ilegální pracovnice, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu. Neušla však pozornosti gestapa, které ji 2. srpna 1940 zatklo za práci v Ženské národní radě. Následně ji nacisté tvrdě vyslýchali a dva roky byla Horáková vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Poté do Lipska a do Drážďan. Soud s Miladou Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na osm roků káznice. Ten si odpykávala v ženské věznici u Mnichova, v blízkosti Dachau, kde ji osvobodila americká armáda.
Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy. Zde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po audienci u prezidenta Beneše, kterou absolvovala s delegací Rady československých žen, se zapojila do politického života. Obnovila své členství v ČSNS a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění. V roce 1946 kandidovala za ČSNS v Zemi české a byla zvolena do Ústavodárného Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, práci v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (odmítnutí Marshallova plánu) a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Na nebezpečí totalitního režimu velmi aktivně upozorňovala, kvůli čemuž byla monitorována StB. Po roce 1948 podporovala lidi usilující o emigraci a zasazovala se proti komunistům. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. Po zatčení Jaromíra Kopeckého v srpnu 1949 si StB nakonec zvolila Miladu Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny. Proces s Miladou Horákovou řízený Karlem Trudákem probíhal od konce května do 8. června 1950 a měl svůj přesně vynucený scénář, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat. V některých momentech však přesto jednali proti režii. Osmý den procesu byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let. Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože i mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, se snažily svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal. Poprava byla provedena za bestiálních podmínek na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35. Milada Horákova byla jedinou popravenou ženou v rámci těchto procesů. Na den jejího úmrtí připadá Den památky obětí komunistického režimu.
Památník Milady Horákové byl v Plzni odhalen v roce 2015. Vytvořili ho žáci 21. základní školy Plzeň v rámci projektu Předškolí. Pomník umístěný před školou tvoří úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, které byly její rodině předány až v roce 1990.
"Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…"
