„Po první vlně povodně, která napáchala škody jen v některých okrajových částech města, začalo v neděli 11. srpna nad západními Čechami vydatně pršet. Nasycená půda už nedokázala další vodu pojmout. Zvedla se hladina Úslavy, pak Úhlavy a o půlden později Radbuzy. Díky manipulaci na přehradě Hracholusky se podařilo oddálit příchod povodňové vlny z řeky Mže v době nejvyšších průtoků na ostatních řekách, a tím zabránit dalšímu zhoršení již tak kritické situace,“ přiblížil pro město osudné dny primátor Pavel Šindelář, který výstavu zahájí.
Celkem bylo ve dnech 8. až 13. srpna 2002 zaplaveno 1 509 hektarů území, tedy 11 procent rozlohy Plzně. Nejhůře na tom byly městské části Koterov, Božkov a Roudná. Pod vodou se ocitl rovněž střed města – Denisovo a Anglické nábřeží a také Štruncovy sady, Rychtářka a lokalita U Zvonu. Prudký déšť komplikoval dopravu. Nedalo se například projet Karlovarskou ulicí pod kruhovým objezdem, uzavřely se všechny mosty přes řeky (kromě mostu Milénia). Kolabovala doprava, zásobování. Ve středu 14. srpna začala voda postupně opadávat. Kulminace Radbuzy dosáhla úrovně 200 až 500leté vody, Úhlavou protékala přibližně 1000letá voda a Úslavou dokonce více jak 1000letá voda. „Škody byly vyčísleny na 562 milionů korun, na městském majetku vznikla škoda zhruba 250 milionů korun, kdy na komunikacích to bylo 24 milionů, na technické infrastruktuře 173,3 milionu, na veřejných prostranstvích 8,1 milionu a na domech ve vlastnictví města 42,4 milionu korun. Spadlo či bylo strženo 22 objektů. Z historického hlediska šlo o povodeň srovnatelnou s léty 1845 a 1890,“ doplnil primátor Plzně Pavel Šindelář.
V době povodní byl primátorem Plzně Jiří Šneberger, který stál z pozice své funkce v čele krizového štábu a dělal velmi těžká rozhodnutí. „Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků v mém životě, takováto situace prověří člověka do ‚mrtě‘. Ověří jeho reakce i schopnost ustát situaci. Člověk totiž rozhoduje v okamžicích, kdy jde lidem o život. Ta zodpovědnost byla strašlivá,“ podotkl po dvaceti letech Jiří Šneberger. Je přesvědčen, že Plzeň měla i určité štěstí, výhodu. „Ta výhoda trvá dodnes, a sice že město nepovolilo stavět v zátopových územích rozsáhlou bytovou výstavbu. Tudíž jsme věděli, že kromě Roudné a některých dalších menších oblastí, například u zoologické zahrady, nehrozí masivní stěhování velkých sídlišť. Během povodní se také ukázalo, že nové stavby jsou dobře založeny a voda na nich nezanechá následky. Stačilo je vysušit. Takže kromě několika starých domů na Roudné a domu U Zvonu nebylo v Plzni nutné nijak dramaticky bourat,“ zmínil Jiří Šneberger. Vzpomněl i na jeden z nejsilnějších osobních momentů té doby. „Když opadla voda, tak jsem byl první, kdo vstoupil na Roudnou. Nikdo tam nebyl. Šel jsem v úplném tichu v bahně v gumovkách a najednou vedle mě spadl dům,“ uvedl.
