Nedávno jste v jednom rozhovoru řekl, že krize vyvolaná pandemií koronaviru dokázala, jak je vzdělání důležité. Co jste tím konkrétně myslel? V tomto rozhovoru jsem především mluvil o tom, že vysoké školy, tedy centra toho nejvyššího vzdělávání, mohou společnosti pomoci a pozitivně ji nasměrovat. Pokud by tu nebyly vysoké školy, mnohem složitěji bychom hledali lidi, kteří ze dne na den začnou doučovat malé děti nebo vyvíjet ochranné pomůcky. Ale měl jsem na mysli daleko více souvislostí.
Jak to myslíte? Všimněte si, že veškeré kroky vlády, a samozřejmě nejen české vlády, se zejména na počátku krize opíraly o stanoviska odborníků. Odborníci sehráli a stále sehrávají roli zcela zásadní. Důvodem je, že lidé musejí v takovýchto vypjatých, krizových situacích krokům svých vlád alespoň minimálně věřit. Role expertů, kteří navíc dokážou lidem srozumitelně situaci vysvětlit, dokážou být dostatečně objektivní a nepodlehnout vábení politicky motivované stylizace, se tak stává zcela zásadní. Proto je jedním ze základních úkolů společnosti věnovat výchově odborníků maximální pozornost. Právě proto musí být vysoké školy samostatné a vnitřně svobodné. A taky dostatečně kritické samy k sobě, aby dokázaly pečovat o svou vysokou odbornost a profesionalitu. Ovšem vysoké školy jsou vrcholnou součástí celého vzdělávacího systému. Bez soustavné péče o vzdělávání na všech stupních by ani ony nemohly plnit svou roli.
Jak ale souvisí soustavná péče o vzdělávání s krizí způsobenou koronavirem? Souvisí s ní velmi úzce. Celý systém se opírá o to, že lidé věří ve smysl vzdělávání. Věří, že je pro jejich děti důležité, aby chodily do škol a po mnoho let se v nich vzdělávaly. Samozřejmě, že se vedou diskuse o tom, jak děti učit a co je učit. Ale o povinné školní docházce a o tom, že organizace celé vzdělávací struktury je rolí státu, nikdo nepochybuje. Když se 12. března uzavřely školy, hovořilo se o uzavření na měsíc. Nyní je už polovina května, a ačkoliv se život pomalu vrací do normálu, otevírají se obchodní centra, kina, divadla a začnou se pořádat akce pro mnoho lidí, školy jsou stále prakticky uzavřeny. Proč už děti také nechodí do školy? Proč se tam nemohou alespoň na měsíc vrátit, aby si prošly učivo, které se samy nebo s rodiči učily doma? Tápání v této otázce – a teď nemluvím jen o České republice – je více než patrné. Každý stát cítí, že je třeba urychleně opět rozhýbat ekonomiku. A tak se otevírají obchodní centra a zpřístupňují akce pro mnoho lidí, ač je každému zřejmé, že se tím opět začne kumulovat mnoho lidí na jednom místě. Zahájit opět povinnou školní docházku však není ekonomicky nutné. A tak se toto téma někam odsouvá, vymýšlí se jakási poloviční školní docházka založená na dobrovolnosti, děti jsou zmatené, rodiče ani učitelé netuší, co bude. Jako by se díky koronavirové pandemii snad poprvé od doby Marie Terezie mimoděk otevřela otázka, k čemu je vlastně povinná školní docházka.
Řada odborníků na vzdělávání však mluví o tom, že tato doba otevřela nové možnosti v oblasti on-line vzdělávání. Možná i díky této krizi bude škola vypadat jinak, bude více využívat moderní technologie a přiblíží se současnému světu i generaci dnešních dětí. Není dobře, že se mohly technologie v takové míře uplatnit? Je jistě velmi prospěšné, že se ukázalo, že dokážeme prvky on-line vzdělávání ve výuce použít. Hlavním účelem školy ale přece není jen to, aby se žáci a studenti učili soubory znalostí. Velkým úkolem školy je, aby byla prostorem pro setkávání a spolupráci dětí z různých rodin a sociálních skupin. Školy tu nejsou proto, aby vzdělávaly elitu, ale aby pozvedávaly a formovaly celou společnost. Samozřejmě, že žáci s dobrým rodinným zázemím a vzdělanými rodiči, kteří zvládají učit své děti doma nebo jim doučování zajistí, se mohou vzdělávat distančně. Ale co ti ostatní? Je čas si uvědomit, k čemu škola je. Když Marie Terezie svou školskou reformou jasně deklarovala zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva a vyzvala rodiče, aby své děti posílali do školy k hromadné výuce, znamenalo to mnoho věcí: že děti mají určitý čas trávit v kolektivu jiných dětí, mají své učební povinnosti a nemohou v určité době dělat žádnou jinou práci. Právě ve školách se formuje vzdělanost celé společnosti, jejíž nejvyšší patra pak tvoří vysokoškolsky vzdělaní odborníci. Ale bez kvalitní základny, kterou zajišťuje pravidelné školní vzdělávání na všech stupních škol, by nemohly fungovat ani vysoké školy. Současné tápání v otázce znovuotevření škol je proto velice nebezpečné. Zvláště pokud se otevírají otázky, zda by neměl být vzdělávací systém výrazně zreformován, zda by se jeho významná část neměla přenést do on-line prostoru a podobně. Pokud se politici začnou dokonce zaobírat otázkou, jestli by neměl být vzdělávací systém založen více na dobrovolnosti, řítíme se do velkého problému.
Není to přehnaná představa? Jak by se za dva měsíce mohlo rozbourat něco, co funguje přes dvě stě let? Podívejte se, kolik podivných reforem už naše školství přežilo. Přežilo je proto, že je založeno na velmi kvalitních základech. Ty ale stojí na tom, jak lidé školství vnímají. Pokud všichni považují za samozřejmost, že děti chodí do školy, musí se naučit násobilku, vyjmenovaná slova, cizí jazyk a tak dále, tak školství žádná reforma ani politický otřes vážně neohrozí. Ale pokud se toto zpochybní a lidé si začnou říkat - Proč se děti mají učit násobilku nebo pravopis a proč do školy vlastně mají chodit? - tak už školství žádný politik nedá dohromady.
Přece jen jsme ale prožili mimořádnou situaci. Po prázdninách se vše rozběhne, jak jsme zvyklí… To vůbec není jisté. Z toho, co se bude dít na podzim, mám velkou obavu. Nálady lidí jsou současnou situací už teď poznamenané a v září to nebude jiné. Spousta rodičů je natolik ovlivněna médii a vším, co se kolem nemoci covid-19 strhlo, že je možná poprvé napadlo, že posílat děti do školy je vlastně nebezpečné. Vláda, média – všichni jim to říkají. Co s tím budeme dělat? Proč by měly děti chodit do školy na podzim, když do ní nejdou v červnu, kdy se dá celý den větrat a kdy je nejmenší nemocnost? Vytvořili jsme nebezpečný precedens. Do dneška nikoho nenapadlo, že když přijde chřipkové období, děti se ve škole mohou nakazit, doma přenesou virus na maminku, ta nakazí dědečka, který už je ve vysokém věku, má různé zdravotní problémy, a i obyčejná chřipka ho může velice ohrozit. Udělali jsme teď z dětí přenašeče virů, s nadsázkou by se dalo říct – největší nebezpečí společnosti. Takže co s nimi? Zavřít je doma, hlavně ať se viry šíří co nejméně? Takhle přece nemůžeme přemýšlet.
Co by podle vás bylo potřeba nyní udělat? Politici musí projevit odvahu a co nejdříve zahájit povinnou školní docházku. Musíme ji uhájit i navzdory tomu všemu, co se nyní v hlavách lidí napáchalo. Svůj podíl na tom má i naprosto zdeformované zpravodajství, které vytváří dojem, že dosud tu panovala jakási idyla a teď najednou začali mít lidé zdravotní problémy a začali i umírat. Skoro bych řekl, že se ukázalo, jak se ve společnosti projevuje absence nějaké víry, nějakého nadhledu na život, v němž má přirozené místo i smrt. Obraz, který po staletí utváří náboženství, a smiřuje tak člověka s jeho smrtelností. My se tématu smrti zcela vyhýbáme. Když se pak v novinách a na internetu píše, kolik lidí zemřelo za den, jsme vyděšeni. Je to téma, se kterým vůbec neumíme pracovat, nemluvíme o něm a odsouváme ho do pozadí. V krizové situaci, jaká je tato, nás pak nemilosrdně zasáhne.
