Rozhodl se po dlouhých letech přestoupit z rodné Plzně a svého klubu Slávie VŠ Plzeň do Ústecké akademie plaveckých sportů. A loučil se stylově. Na nedávném mistrovství ČR družstev v Pardubicích výrazně pomohl plavcům Slávie k historicky prvnímu českému titulu. "Jsem na kluky strašně pyšný, tohle jsme si všichni ve Slávii přáli," říká Jan Šefl.
Někdo by to možná s oznámením o dvouletém zákazu činnosti kvůli dopingu už zabalil. Co vás hnalo dopředu a nedovolilo vám kariéru zabalit?
K faktu, že mám plavání rád, jsem nepotřeboval facku ve formě dopingového nálezu. Ani v těchto těžkých časech jsem si nehrál s myšlenkou, že bych plavky pověsil na hřebík. Moje kauza mi ukázala, že když zatnu zuby, tak překonám ledacos. Snáze se to samozřejmě dělá, když vedle sebe mám lidi, kteří ty zuby zatínají se mnou. Za špičku považuji TOP 10 v Evropě. Tam nejsme, ale s trenérem Honzou Kreníkem máme dost energie a sil na to se do ní zkusit dostat.
Dokázal byste na nucené dvouleté pauze najít i něco pozitivního? Ať se nad tím zamýšlím ze všech možných úhlů, nic moc pozitivního jsem nenašel. Možná jen, že jsem v sobě objevil silnou vůli, jistý nadhled a zvýšil svou obranyschopnost vůči výpadům, ať už přijdou odkudkoliv a na cokoliv. O odpočinku nemůže být řeč. Sice jsem se snažil udržovat v ucházející formě, ale několik komisí a neustálé obhajování se člověka spíše ubíjí a vysiluje. Když mi nakonec byl uložen trest, zlomilo mě to. Uklidil jsem se na čas do Austrálie, kde jsem měl čas a prostor na refresh. Věděl jsem, že se chci vrátit, ale že to bude těžké. Když si teď zpětně vzpomenu, jak moc namáhavé to celé bylo, klepu si na čelo. Znova už bych do toho asi nešel. Sám bych to nikdy nedokázal. Měl jsem v zádech rodiče, rodný klub, a hlavně Honzu Kreníka, kterému patří největší dík.
Máte za sebou zhruba rok od opětovného závodění. Jaký byl návrat zpět do závodního plavání,co to udělalo s tělem a myslí? Návrat to byl šílenej. Marnotratnost ve vodě, ale hlavně mi bylo nepříjemně v plaveckém prostředí. Pražský Olymp mi podal záchrannou ruku s tréninkovými podmínkami, které byly v rámci možností skvělé. Moc jim za tu možnost děkuji.
Zdá se, i přes covid a málo závodů podáváte kvalitní výkony? Přežil jsem sportovní smrt v podobě dopingu. Covid mě do kolen zaručeně nepošle. Pokud plavu pěkně, mám radost. Na krásu se v našem sportu bohužel nehraje. Až zaplavu časy, které mě samotného vystřelí z bot, teprve pak budu spokojený. Jeden výkon bych ale s dovolením chtěl vyzdvihnout. Představení „mých“ plzeňských kluků ve finále mistrovství ČR družstev v Pardubicích. Moc jsme vítězství chtěli a poprvé v historii klubu jsme to dokázali. Jsem na nás pyšný.
Letošní rok je hodně divný, když se všechny velké akce zrušily. Co je teď vaší motivací a cílem? V tomto směru mám poslední tři roky divné, takže už v tom umím trochu chodit. Nejhorší je nejistota, která v celé společnosti v dnešní době panuje. Rozumím, že trénovat do „šuplíku“ se leckomu nechce. Nezapomínejme však, že dříve nebo později ten šuplík otevřeme a je na každém, co z něj vyndá. Motivace zůstává neměnná, ukázat, že jsem stále konkurenceschopný a samozřejmě jsou velkou motivací olympijské hry. Ať už se to podaří či nikoliv, budu žít s pocitem, že to byla neskutečná jízda a stálo to za to.
Vlastně poprvé v životě jste přestoupil z rodné Plzně, i když jste se několik let připravoval ve Vysokoškolském sportovním centru. Co vás k přestupu do Ústí nad Labem vedlo? K přestupu mě donutil covid a celá situace kolem něho. Na stole ležely dvě možnosti. Skončit jako dopingový hříšník s průměrnými časy a zahodit vše, co jsem do plávání vložil. Nebo pokračovat a makat, byť za nový oddíl a v novém prostředí. Zvolil jsem variantu číslo dva. Odstěhoval jsem se z Prahy, opustil zajímavou práci a plácnul si s ÚAPS. Ústí nám dává senzační podmínky a hlavně klid.
Třicítka je v životě chlapa určitý zlom a obzvlášť pro sportovce. Cítíte nějakou změnu? Nepřišla významnější změna. Možná jsem tvrdohlavější (smích). Mrzí mě snad jen jedna věc, že jsem v minulosti nebyl ochotný obětovat více. Plavání u mě vždy bylo v popředí, ale věci s ním související jsem flákal. Od vzdělání, jídla, regeneraci... Nemůžu říct, že mi tělo s třicítkou vypovídá službu, jen k němu s Honzou musíme přistupovat jinak než ve dvaceti.
