"Hned druhý den jsem přijela do Čech, s národním týmem jsme měli odehrát dva zápasy proti Švédsku v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy. K tomu už ale nedošlo," popisovala čtyřiadvacetiletá Markéta Jeřábková, sestra hokejového obránce Jakuba, který působí v ruském Podolsku.
Evropská federace teď řeší, jak kvalifikaci o Euro odehrát. Věříte, že se to povede? Mě mrzí, že jsme se nemohly s holkami sejít, na reprezentační srazy se vždycky moc těšíme. Ale zdraví je teď na prvním místě a všechno ostatní musí jít stranou. Co vím, evropská federace vyčkává a zvažuje, že bychom zbývající čtyři kvalifikační utkání mohly odehrát v červnu turnajově. Myslím, že by to bylo hodně náročné, vždyť teď budeme možná dva měsíce bez házené. A naskočit pak do toho od nuly by nebylo vůbec jednoduché. Na druhou stranu, šampionát má být v prosinci a kvalifikace se asi nějak odehrát musí. Zatím jsou to všechno ale jen předběžné dohady.
Snažíte se v Česku udržovat ve fyzické kondici? Máme instrukce od klubu, plním je každý den. Posíláme pak data, co jsme odtrénovali, s Érdem jsem neustále ve spojení. Neberu to jako období volna ani žádný odpočinek, i když zápasy hrát nemůžeme.
Kde vlastně dobu koronavirovou přečkáváte? S rodinou, jsem na jihu Čech v Písku s přítelem a jeho malou dcerkou. Z tohoto pohledu to beru pozitivně. Jsem ráda, že jsem doma a můžeme být všichni pohromadě. Učíme se, vaříme, chodíme na procházky a pečujeme o sebe. Tohle si užívám, i když to samozřejmě vzhledem k okolnostem nemůže být užívání v tom pravém smyslu slova. Ale jsem ráda, že jsme spolu a můžeme si navzájem pomoci.
Jste v pravidelném kontaktu i se svým hokejovým bratrem Jakubem? Samozřejmě. Nevoláme si každý den, ale víme o sobě. Navíc mamka nám pravidelně zprostředkovává informace o tom druhém. I Kuba se věnuje rodině, se snoubenkou plánovali na konec června svatbu uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Ale jak ho znám, potřeboval by více aktivity, více pohybu, doma moc nevydrží.
Vraťme se k vám. Už jste se skamarádila s maďarštinou? Ten jazyk je opravdu hrozný. Tomu není podobné nic, nevyrovná se jí snad ani čínština. Ale něčemu prostě rozumět musím. Znám základní házenkářská slovíčka, i něco dalšího bych dohromady dala. Ale jazyk je pro mě v Maďarsku opravdu velká bariéra.
Jak tedy hodnotíte uplynulý rok a půl v Érdu? Pozitivně. Je to nesmírně velká zkušenost sportovní i životní. Začátky byly krušné. Jiní lidé, jiné spoluhráčky, jiný chod klub, mentalita, těžký jazyk. Cítila jsem se často osamocená, půl roku si zvykala. Ale teď už to všechno hodnotím kladně. I díky tomu, že cítím podporu od nejbližších. Maminka jezdí do Maďarska jednou za měsíc, přítel každé dva týdny. Nebo já do Čech, pokud je to možné. Teď je ale úplně jiná situace a všichni čekáme, až se život vrátí do normálních kolejí.
