Kdy jste začala psát vlastní knihy? To není zas tak dlouho. Začala jsem někdy kolem roku 2016, moje prvotina Podbrdské ženy vyšla v roce 2018. Předtím jsem psala povídky a jak už to tak bývá, psaní mě přitahovalo od dětství. Je to takové klišé, které spisovatelé často říkají, ale je to pravda.
Jaké byly vaše začátky? Kde jste pracovala? Já už přes 10 let pracuji na volné noze. Lidé si představují, že mám hodně volného času, ale je to spíš naopak. Věnuju se psaní copyrightingu , textování webů, pomáhám firmám s marketingem, s propagací, dělám rozhovory, reportáže a články pro některé časopisy. Ale to se zaměřuji spíše na téma energetiky a průmyslu.
Jak vzniklo, že jste se vydala do Podbrd a ještě k tomu románu? To vlastní psaní jsem tam měla vždycky. Začalo to před pár lety psaním povídek. Pak jsem se k tomu vrátila po nějakém čase, kdy jsem nepsala vůbec. Začala jsem přemýšlet nad tím, že bych zpracovala příběh naší rodiny. Příběh Podbrdských žen je inspirován skutečnými událostmi v naší rodině. Tak nějak jsem to v sobě nosila několik let, jen mi pořád chyběla odvaha si sednout a začít psát.
Podbrdské ženy, příběh vaší rodiny, vyšel již ve druhém vydání. Psala jste ji asi dva roky. Jak dlouho trvá, než člověk opravdu sedne a začne tvořit? Já jsem na to připravovala několik let. Když jsem po vydání uklízela stůl, našla jsem k tomu poznámky, už asi z roku 2010. Já jsem to dlouhou dobu odkládala, možná i proto, že jsem nevěděla, jestli dokážu napsat román.
Na Podbrdské ženy byla dobrá odezva. A vy jste pak začala psát další knihy. Jak to pokračovalo?Já jsem už předtím, než jsem věděla, že Podbrdské ženy vyjdou, měla rozepsanou novou knihu. Psaní se mi líbilo. Rukopis jsem odeslala do nakladatelství a čekala, zda se někdo ozve. Mezitím jsem pracovala na dalším příběhu, což je moje poslední kniha Alžběta a Nina. A ještě mezitím byla kniha prostřední, a to je příběh Eugenie, hoteliérky Z Plzně. Ten jsem si úplnou náhodou přivezla z cest po Spojených státech. A tahle kniha pak dostala přednost před Alžbětou a Ninou, takže je to trochu zamotané. Ale každá ta kniha trvala 1,5 až 2 roky, než jsem ji napsala.
Můžete nám trošku nastínit, o čem je příběh románu Eugenie? Příběh se odehrává za první republiky a během 2 světové války. Je to příběh plzeňské hoteliérky, která byla považována za jednu z nejpůvabnějších dam své doby. Pamětníci o ní vypráví, že když vešla do místnosti, vše se rozzářilo. Měla zajímavý životní osud. Vdávala se v 19 letech. Sňatek byl domluvený. Plzeňského hoteliéra, nemilovala, přesto si ho na přání rodičů vzala. Měli spolu 2 děti. Pak přišla 2 světová válka, mezitím rekonstruovali Continental. Při bombardování Plzně zemřeli v krytu hotelu, jak její otec, tak manžel. Zůstala sama se dvěmi malými dětmi. Ke konci války bylo v hotelu americké velitelství a ona se zamilovala do generála Heinze a on se zamiloval do ní. Vznikl z toho románek, do kterého pak ještě vstoupil český diplomat Jiří Janeček. Tento příběh jsem si vyslechla v severní Karolíně, přímo od syna Eugenie, který mi ho vyprávěl a ukazoval mi i fotky a dobové materiály. Nadchlo mě to. Musím přiznat, že předtím jsem o tom příběhu nic nevěděla.
Když takový příběh píšete, kolik je tam vaší invence? Jak moc ho dobarvíte? Jak kdy, jak co. Třeba u Eugenie byla dějová linka jasná, ale musela jsem si představit ty okolnosti. Tak jsem pátrala, jak vypadala Plzeň za války, co se dělo v krytu a jak se na to ti lidé připravovali. My víme, kdy a kam dopadla bomba do krytu, ale už nevíme, co si ti lidé naposledy řekli. A tady pak vstupuje má představivost.
Alžběta a Nina, váš třetí román, je o čem? Příběh je inspirovaný druhou stranou mojí rodiny. Je to příběh babičky a vnučky. Babičce Alžbětě je přes 90 let. Vnučce Nině kolem 30 let. Vydávají se spolu na výlet do Sudet, odkud babička původně pochází. Odkrývají rodinné tajemství, které v sobě babička roky nosí. Je to i o hledání ztracené dcery a tom, co dělají taková nevyřčená slova v rodině.
Máme tu ještě jednu knihu, ale ta je z úplně jiného žánru. Jak se jmenuje? To je literární dokument. Kniha, na které jsem spolupracovala s fotografkou Ninou Pepe. Jsou to příběhy osmi žen, kterým už bylo přes 90 let, a tyto ženy nám vyprávěly své životní osudy. Zachytila jsem je do takové literární reportáže-dokumentu. Dita je krásně nafotila a pracovaly jsme i s dobovými foty. Jsou tam vidět třeba v 19 letech a to, jak vypadají teď. Jsou to různé osudy, máme tam i ženy tady z Plzně. Máme tam paní Hanu Gerzenicovou, která žila v emigraci v Austrálii, a doteď píše básně. Je tam paní Marie Hechtová, původem z Plzně, žijící v Dobřanech a řada dalších.
Ženské téma je pro vás hodně zajímavé. Co plánujete dál, bude to zase něco o ženách? Ano, bude. Pracuji na románu, který je inspirovaný osudy cyklistky a baronky Blanky Battaglia. Příběh mě oslovil tím, že ona už jako starší žena dožívala v rozpadávajícím se zámečku u Blatné. Měla za sebou zajímavé mládí a život, kdy se věnovala cyklistice. Jako jedna z prvních žen, tady u nás, sama vyrážela do Alp na kole.
Co ráda čtete? Já ráda čtu v podstatě všechno, osudy silných žen a životopisy, ale i literaturu psanou muži. Mí oblíbení jsem Remarque, Hemingway, ráda čtu i knihy psané jako rozhovory.
Porovnáváte se s jinými spisovateli? Já se spíš dívám na to, zda se mi příběh líbí či ne, než abych se porovnávala. To mě nenapadlo. Ani by to nebylo dobré. Každý autor má svůj styl a tak by to asi mělo zůstat.
Kdo první čte vaše knihy, když jsou hotové? Moje kamarádka Martina Hudečková, čte knihu první a já ji vždycky prosím, aby na mě byla přísná a dala mi hodně připomínek.
A když je dá, nejste dotčená? Jsem ráda, protože potřebuju mít od rukopisu odstup a dát mu to nejlepší, co můžu. Mám ráda konstruktivní připomínky. Kde se vaše knihy dají najít? V knihkupectví? Jsou všude v distribuci, prodávají se on-line, a třeba i na webu nakladatele. Vím, že knihy jsou načteny i v audiotékách. Slyšela jste je? Bylo to podle vašich představ? Slyšela jsem kousek Podbrdských žen i Eugenie. Celé ne. Přiznám se, že už se k hotovým knihám moc nevracím. Ale zpracování i atmosféra se mi moc líbila. Autor: Renata Jakoubková