V dubnu od nádherné finálové série se Zlínem, kterou v sedmém zápase na Moravě rozhodl v prodloužení plzeňský kapitán Martin Straka, uběhlo přesně deset let. „Na tu euforii, když Martin rozhodl, nejde nikdy zapomenout. Ten zápas byl strašně dlouhý, skončil až ve druhém prodloužení. Přitom nám chybělo pár vteřin, abychom slavili už v normální hrací době. I když je deset let dlouhá doba a vzpomínky už nejsou tak intenzivní, pořád je v sobě mám,“ ohlíží se osmačtyřicetiletý Tomáš Vlasák, který nyní pracuje jako sportovní manažer HC Škoda.
Pojďme zavzpomínat. Když zlínský Martin Čech necelých deset vteřin před koncem překonal brankáře Marka Mazance a vyrovnal sedmý duel na 3:3, co vám běželo hlavou?
Že mi titul asi není souzený. Říkal jsem si, že to snad ani není možný… Seděli jsme pak v kabině, moc se toho nenamluvilo. Každý toho měl dost, já byl úplně vyšťavený. Jarda Špaček si vzal chvíli slovo, že už dál hrát nemůže, že je to na nás. Už měl po kariéře, ale ve finále se ještě vrátil na led, protože pár obránců bylo zraněných. Martin Straka všechny uklidňoval, že takový scénář si přece musíme přát a ať v to dál věříme. A naštěstí to nakonec dobře dopadlo.
V prodloužení mohly oba týmy rozhodnout, i vy jste měl velkou šanci.
Věděl jsem, že je to pro mě poslední šance doma titul získat. Byl jsem trochu uzavřený do sebe, takový ten pocit, že buď na to dosáhnete, nebo už nikdy. Hrálo se na hraně. Když pak neproměnil obrovskou šanci zlínský Okál, který minul prázdnou branku, řekl jsem si, že by se to mohlo otočit k nám. A pak přišla zlatá trefa Martina. Nebyla to nějaká tutovka, ale prostě puk z pravého kruhu procpal do branky. Pak už to byla jen extáze, čirá euforie, výbuch radosti.
Slavili jste na ledě, kde jste převzali pohár. Jaká pak byla cesta autobusem ze Zlína do Plzně?
No jasně, že jsme slavili. Pivo se vypilo rychle, dvakrát jsme stavěli na benzinové pumpě doplnit zásoby. Postupně chodily zprávy, že na náměstí na nás čeká spousta lidí. Přitom zápas skončil před půlnocí, přijeli jsme ve čtyři ráno. Byla to nádhera, setkat se po návratu s fanoušky, podělit se s nimi o radost. A pak jsme šli rovnou na Parkán, který otevřel jen kvůli nám.
A oslavy se rozproudily naplno.
Musím přiznat, že já s Vencou Pletko jsme byli jejich hlavním motorem. Týden jsme jeli poctivě. On už si pak stěžoval, že fakt nemůže, ale já ho nenechal odpočinout. Titul se musí oslavit! Vždycky jsme se dopoledne probudili, zavolali si a řekli, kde se sejdeme. Dali si snídani a pokračovali, postupně se přidávali další kluci.
V čem byla největší síla týmu?
Honza Kovář měl v play off neskutečnou formu, celé to táhl hlavně on. Také Ryan Hollweg nám svým důrazem a obětavostí ve čtvrtfinále a semifinále strašně pomohl. Tým měl velkou sílu, Marek Mazanec v jednadvaceti letech chytal skvěle. Celou sezonu to šlapalo. Chvíli na podzim tady chytal při výluce NHL Fin Tuukka Rask z Bostonu, ten tomu také hodně pomohl. S ním se udělala šňůra výher, tam jsme poznali, že máme sílu. A Mazy s nebožtíkem Ádou Svobodou na něj pak v brance navázali, i jim šlo sebevědomí nahoru.
Byla to jiná radost, než když jste předtím získal tři tituly mistra světa?
Je to trochu jiné. Nároďák sleduje celá země, ale pohromadě jste jako tým vlastně měsíc. Naopak v jste od letní přípravy, celou základní část až k tomu vrcholu. Je to víc spjaté s parťáky, se kterými jste kompletní sezonu. Euforie z vítězství je vždycky krásná, ale v klubu jsou vazby jiné. Play off je strašně náročné, musí se vám sejít spousta věcí, abyste došli až do finále a ještě ho vyhráli.
Od památného triumfu uteklo už deset let. Kdy se může Plzeň dočkat znovu?
Kvůli tomu je člověk pořád u hokeje. Souvisí to samozřejmě i s financemi, ale úspěch zdaleka nezávisí jen na penězích. Těch puzzlíků, které do sebe musí zapadnout, je spousta. Jen peníze nejsou schopné titul zaručit. Podívejte se na Pardubice, na Spartu... Věřím, že v blízkém horizontu by se to v Plzni znovu mohlo povést. A bylo by to úžasné.
