„S Carlou máme skvělý vztah, jak trenérský, tak i mimo led. Ona je úžasná motivátorka, umí hráčky připravit po mentální stránce. Já se víc věnuji taktce, útočné hře, přesilovkám a podobně,“ popisuje fungování u ženské reprezentace sedmačtyřicetiletý Andrašovský.
Zároveň jste českou dívčí osmnáctku na začátku roku dovedl ke stříbrným medailím na světovém šampionátu. Je to zatím váš největší trenérský úspěch?
Určitě. Byl jsem u toho jako hlavní kouč, beru to jako největší úspěch kariéry a historický milník pro český juniorský hokej. Porazit v semifinále Kanadu, to byl obrovský zážitek pro nás pro všechny.
Je velký rozdíl v tom trénovat muže a ženy?
Prošel jsem si vývojovou změnou. U kluků je standard daný, poznáte, na koho působí i zvýšený hlas. U holek ale křik není vhodnů. Hůř snáší kritiku, negativní věci. My chlapi jsme víc splachovací. V tomhle mě ženský hokej hodně naučil a změnil. A Carla mě v tom obohatila. Kolikrát vidí, jak to ve mně vře, nakloní se a povídá: Buď v klidu, tohle je ženský hokej. (smích)
Před sezonou jste ale řešil také jinou nabídku. Plzeň vám nabídla post asistenta nového trenéra Josefa Jandače. Proč to nevyšlo?
Byl jsem tím velice poctěn a jsem vděčný, že mě Martin Straka s Jardou Špačkem oslovili. Pět dnů jsem nespal, rozhodoval se, i s trenérem Jandačem jsme se sešli a probírali to. Ale nakonec jsem odmítl. Můj sen byl vždycky dostat se na olympijské hry. A s ženským národním týmem jsme se na ty další kvalifikovali, snad se tam tedy jako trenér podívám. Ale bylo to těžké dilema. Člověk neví, jestli z extraligy ještě někdy taková nabídka přijde.
Pomáháte ale u dorostu Škody. Ta práce vás baví?
U dorostu jsou Michal Straka a Venca Benák, s nimiž se velmi dobře znám. Domluvili jsme se, že tam budu pomáhat jako třetí kouč, zaměřený na dovednosti. Skills, jak se říká. Baví mě to hodně a chtěli bychom společně mládež v Plzni dál posouvat.
Jak jste se vlastně na přelomu tisíciletí dostal do Plzně?
V 1998 se hrál Kontinentální pohár a já tehdy zavítal se Zvolenem právě do Plzně, kde se hrála jedna ze skupin. Už tehdy se mě tehdejší šéf klubu Zdeněk Haber a manažer Pavel Setikovský ptali, jestli bych tady nechtěl hrát. Hned mě to zajímalo, ale měl jsem uzavřenou dlouholetou smlouvu ve Zvolenu. Pak jsem se tam však nepohodl s trenérem Bokrošem, zkusil to ve Finsku, ale tam se to nepovedlo. A když se pak znovu ozvala Plzeň, nebyl důvod váhat.
Jak často se dostanete na rodné Slovensko?
Bohužel málo, zhruba dvakrát za rok. Mám tam mamku, bratra s rodinou. Voláme si, ale jet tam je dálka. Šest set kilometrů, to je jako do Chorvatska. A ještě po dálnici D1...
Sám máte již dospělou dceru. Nebylo ve hře, že se také vrhne na ženský hokej?
Nebylo. Postavu na to má, je v ní rychlost i výbušnost. Hlavně jsme chtěli, aby se věnovala jakémukoliv sportu. Teď je jí devatenáct, rozhodla se pro jinou cestu. Dělá umělecký tanec, k tomu zpívá. Důležité je, že se rozhodla, jak sama chtěla.
