„Vždycky jsem chtěla vyhrát ženskou Premier League. Teď se mi splnil sen. Navíc jsme vyhrály i FA Cup, což je také prestižní soutěž. Strašně moc si obou trofejí cením,“ svěřila se Svitková, sedmadvacetiletá záložnice s ofenzivními schopnostmi.
Chelsea fandíte odmalička, jak se tahle vazba zrodila?
Bylo tam víc okolností. Jednou z nich samozřejmě to, že v Chelsea dlouhá léta chytal Petr Čech, který pochází stejně jako já z Plzně. Vyrůstala jsem na stejném sídlišti, chodila na stejnou základní školu, pak i na gympl. Moji rodiče se často koukali na Premier League, takže Chelsea pro mě byla logická volba.
Byla jste v mládí vášnivá fanynka londýnského klubu?
Samozřejmě, že ano. Chelsea byla hodně úspěšná, vyhrála Ligu mistrů. A řádil za ní Didier Drogba, skvělý útočník. Já navíc začínala taky na hrotu, byl to můj hlavní idol. Pak jsem se přesunula do středu zálohy, tam mě fascinovali Frank Lampard, Essien… Bylo tam víc neskutečných fotbalistů.
Jaké bylo pro fotbalistku z Česka ocitnout se najednou v takovém velkoklubu?
Titul vyhrála Chelsea počtvrté za sebou. Když to vezmu reálně, jinde bych si svůj sen vyhrát Premier League asi splnit nemohla, pravděpodobnost by byla menší. I když jsem byla ve West Hamu jedna z klíčových hráček a dařilo se mi, dál jsem na sobě makala, abych Chelsea upoutala. O to víc pro mě znamenalo, když zavolali a řekli, že mě chtějí. Lepší pocit jsem ještě nezažila.
V šatně jste se potkala i s Fran Kirbyovou, velkou hvězdou, která je označovaná za Messiho ženského fotbalu. Jaká je?
Vzhledem ke zraněním, které nás v sezoně obě potkaly, jsme spolu strávily spoustu času na rehabilitacích. A sblížily jsme se. Má psa jako já, takže jsme se bavily nejen o fotbale. Je to skvělý člověk a samozřejmě úžasná spoluhráčka. Ale nejen ona, i další holky jsou fajn. Třeba taková Samatha Kerrová, která je doma v Austrálii modlou. To se mi na týmu líbí nejvíc, že holky jsou milé, pokorné. Je vidět, že fotbalu dávají všechno, ale zároveň myslí na budoucnost. Studují ysoké školy, dělají si trenérské licence…
Váš pes se jmenuje Buffon podle slavného italského brankáře. Když jste nemohla hrát, trávila jste s ním venku hodně času?
Čas by možná i byl, jenže na žádné dlouhé procházky s ním chodit nešlo. Koleno stále otékalo, mívala jsem v něm často záněty. Takže se procházíme maximálně pár minut za barákem. Přitom dřív jsem byla zvyklá i na pětikilometrovou procházku ráno a večer…
Co se vlastně s kolenem stalo?
Zranění jsem si přinesla už z West Hamu. Měla jsem prasklinu v menisku, která se začala posouvat a koleno otékalo. Během prvních zápasů v Chelsea se to zhoršilo, v listopadu už jsem nemohla trénovat ani pořádně chodit. Zpočátku jsme to zkoušeli léčit konzervativně, ale nepomáhalo to, takže jsem v únoru musela na operaci. Měl to být triviální zákrok, do dvou měsíců jsme měla zase hrát. Jenže ani v červnu jsem nebyla schopná pořádně trénovat. Zkoušeli jsme různé injekce, vytahování, ale koleno moc neposlouchá.
Musí to být nápor na psychiku...
Není to vůbec příjemné. V Česku jsem nikdy neměla žádné zranění, co jsem přišla do Anglie je tohle už třetí operace. Ale ono se není čemu, vždycky jsem strašně moc trénovala, byla jsem blázen do fotbalu. Hodně času jsem trávila na umělce, což není ideální povrch, takže se mi to asi sečetlo. Ale pořád se cítím mladá na to, abych končila. Mám před sebou jiné cíle.
Povídejte..
V první řadě musím uzdravit koleno. Další výzvou je Liga národů, která nás od podzimu čeká s českou reprezentací. Bylo by hezké postoupit do elitní skupiny a pak se dostat na Euro. A v Anglii bych konečně chtěla absolvovat sezonu bez závažnějšího zranění a bylo by hezké prosadit se i v Lize mistrů. Ale k tomu potřebuji pořádně trénovat.
