Už jste se po zápase díval na telefon, kolik je v něm gratulací?
Nene, ještě ne. Jak přijdu, tak to zkouknu. (směje se)
A váš táta už s vámi mluvil?
Hned tady po zápase. Že prý mám zůstat pokorný a že si mám udržet hlavu v normálu, hlavně nezačít blbnout.
Dával vám i nějaké předzápasové rady?
Táta měl kariéru jak blázen, spoustu rad od něj dostávám už od malička a i před zápasem mi psal zprávu co a jak. Byl v klidu, říkal mi, že není víc, než hrát před plzeňskými fanoušky.
Vaše velká chvíle přišla ve 24. minutě. Cítil jste, že jste střelu Petera Čerešňáka tečoval?
Cítil jsem to. Projížděl jsem okolo brány. Trefilo mě to do hokejky, náhodný gól, ale jsem za něj hrozně šťastný. Zatím jsem si to ještě nesrovnal v hlavě, co se vlastně stalo. My jsme ale hlavně potřebovali tři body a ve finále je úplně jedno, zda góla dá Petr nebo Pavel.
Velkou šanci jste přitom měl už v první třetině..
Překvapilo mě, kolik prostoru kolem sebe jsem dostal. Střela měla jít do víka, bohužel já trefil jen brankáře do břicha, což byla chyba.
Poprvé před vlastními fanoušky, nepřepadla vás trochu nervozita?
Samozřejmě jsem byl trošku nervózní, přece jen mohlo přijít spousta lidí, které znám. Chtěl jsem hlavně předvést dobrý výkon a vyhrát, což se povedlo.
Svoji extraligovou premiéru jste si připsal v pátek v Liberci. Byl jste překvapený?
Strašně, nebyl jsem vůbec s áčkem na tréninku a z ničeho nic přišel hovor, že mám jet na zápas. Ale kluci jako Kuba Kindl, Grani (Graňák, pozn. red.) a Kody (Kodýtek, pozn. red.) mě povzbudili. Vlastně všichni ti zkušení hráči ke mně přistoupili dobře, jsem strašně vděčný, jak se ke mně zachovali.
Junioři v Plzni dostávají velmi často příležitost. Je tam nějaká rivalita?
Já přeji každému jen to nejlepší. Jsem šťastný, že ta šance přišla a že jsem mohl nastoupit. Základ je, aby se hrálo dobře v juniorech, bez toho by to nešlo. A doufám, že s juniorkou to letos někam dotáhneme, to je náš cíl.
Napadlo by vás jako malého, že si zahrajete proti Jaromíru Jágrovi?
Nikdy v životě by mě to nenapadlo. Být s ním na jednom ledě bylo úžasný. Jednou jsem tam do něho trošku i najel, pak se strhla menší šarvátka. Ale hrajeme hokej a tohle k tomu patří.
Je nějaký hráč, na kterého si z dětství vzpomínáte a teď jste se potkali na ledě?
Míra Indrák. Když jsem byl malý, tak jsme spolu dělali úkoly na matiku. (směje se)
Sledoval jste jako malý úspěchy táty?
Od čtyř let jsem chodil na zimák. A titul si pamatuju jako včera. Když Plzeň tenkrát dostala v sedmém zápase ve Zlíně vyrovnávací gól těsně před koncem, tak jsme si s mamkou doma trhali vlasy. (směje se)
A chodil jste i na děkovačky, ne?
Jasně. Vždycky jsme vzadu u šatny hráli hokej s Markem Vlasákem a Sebastianem Jasečkem. A pak jsme chodili na děkovačky.
