Jak velkou roli sehrál táta, že jste se po sedmi letech ve Finsku vrátil do Čech a konkrétně do Plzně?
Nijak na mě netlačil. O Plzni sice vždycky mluvil hezky, ale vždycky chtěl, ať se rozhoduji sám. Ani když přišla nabídka Plzně a já jsem mu o ní řekl, tak se nevyjádřil. Ale když to pak klaplo, byl rád a přiznal, že si to přál.
Těší se, že se přijede podívat na stadion, kde toho tolik prožil?
Jasně, už plánoval, jak bude jezdit na zápasy. Už si hledal i vlaková spojení.
Máte nějaké vzpomínky na to, jak jste v Plzni tenkrát s tátou bydlel?
Moc toho není, byl jsem fakt malinkej. Ale vybavuji si, že jsme měli dvoupatrový byt. Lezl jsem na schody, jednou jsem spadl a máma mi dala přes pusu. Pamatuji si, že jsem se v Plzni i poprvé sklouzl po ledě, ale jen matně. A ještě jsem taky spadl do řeky, když jsem krmil káčátka. (směje se)
Co rozhodlo o tom, že se z Finska vrátíte do České republiky?
V Oulu jsem se snažil probojovat do prvního týmu, ale tam to bylo hodně přeplněné. Minulá sezona byla vůbec zvláštní. Ani nevím, jak ji hodnotit. Po sezoně pak přišly nějaké nabídky, z Finska i z Česka. Sedl jsem si ke stolu a chvíli přemýšlel. A z nějakého důvodu se mi ta z Plzně líbila nejvíc. Řekl jsem si, že to bude super, a jsem tady.
Z domova jste odcházel v patnácti letech. Jaké to tenkrát bylo?
Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat. Mohl jsem tam dokonce jít ještě o pár let dřív, ale maminka se zasekla, že alespoň základní školu musím dodělat doma. Pak už jsme si to prosadili a jel jsem na sever. První rok jsem se rozkoukával. Na chvíli vždy přiletěla máma, byl tam se mnou i děda. Ale pomohl mi i trenér. Bral mě i do rodiny, na večeři a tak. Strašně rád na něj vzpomínám a stále jsme v kontaktu. I kluci v týmu byli super.
Jak to vůbec v Kärpätu Oulu fungovalo i se školou?
Podle mě to měli skvěle zorganizované. Ráno se šlo na trénink, pak společně na oběd, odpočinek, odpoledne na druhý trénink. Takhle to bylo v juniorce pět let. Ale vyhrávali jsme, zažili jsme spoustu radosti a zábavy. Ve Finsku jsme i místo tělocviku měli hokej a rozvrh se dělal podle tréninků na ledě. Trénovali jsme od devíti, do školy se šlo od půl dvanácté do tří a pak zpátky na trénink. A úžasné bylo i zázemí. Od staršího dorostu se o nás starali, i co se stravy a dalších věcí týče, jako u profíků. Měli jsme kustody, a cokoliv jsem potřeboval, zařídili. Taková profesionalita už od patnácti. Hodně mi pomohl i děda, který tam se mnou trávil hodně času. Neumí sice ani slovo anglicky, ale paní na zimáku už věděla, že když k ní dojde, má mu dát kávu a donut. Dal jí dvě eura, pak si sedl s týmovými manažery a česky jim začal vysvětlovat, jak ten hokej máme hrát. Bylo to fakt super (smích).
Nakolik se cítíte být Finem?
Na to se ptá hodně lidí, ale těžko říct. Pořád jsem víc Čech, ale návyků z Finska mám v sobě hodně. Byl jsem tam dlouho, jediný cizinec v týmu a mentalita se vám dostane pod kůži. Ale možná tak 60 na 40 ve prospěch Čecha. S Fiňákem Aleksi Rekonenem (další posilou Škodovky), až přiletí, si pokecám. Něco na něj vyžbleptnu (úsměv).
S tátou jste kvůli hokeji odmala hodně cestoval. Kolika jazyky se domluvíte?
Anglicky plynně, umím německy, finsky na úrovni, abych zvládl základní konverzaci. A cestování mi nikdy nevadilo. Rád jsem poznával nové věci, jiné kultury, jinou mentalitu, systémy. Mám to rád.
