Podle programu plánujete začít v červnu a hrát až do konce července. Bude tedy festival o něco delší? Původní plán je, že začneme 12. června představením Poslední zrnko písku. Tímto představením jsme loni končili. Vzniklo z rezidenčního pobytu studentů DAMU. Pak by měly být zkoušky, nová premiéra a pak další program. Jinak budeme vycházet z toho, co nám vláda dovolí. Udělali jsme jednu velkou změnu, která se týká činoherního představení. Oslovili jsme divadelní spolek Kašpar, který připraví premiéru Romea a Julie. Pak bude normálně na repertoáru v divadle v Celetné, případně se odehraje ještě na jiných místech. Je to z toho důvodu, že minulý rok jsme tu velkou inscenaci museli zrušit, protože bychom ji ani nezaplatili, ani neodehráli. Proto jsme udělali tuto velkou změnu.
Jak moc je náročné připravovat něco v této době? Je to velmi náročné a únavné. Musíme dělat, že se nic neděje a přitom víme, že ano. Máme několik variant v šuplíku. Držíme se původní myšlenky, ale musíme mít náhradní plán. Neustále přepočítáváme rozpočet. Vše se pořád mění, není, o co se opřít.
Kde tentokrát Divadlo pod plzeňským nebem vyroste? Pokud to dobře dopadne, tak se vrátíme Ke Zvonu. Původně jsme chtěli být zase u Ježíška, ale protože jsme nevěděli, jaké plány bude mít DEPO 2015, tak jsme to přehodnotili. Pokud by mělo Depo velký koncert, tak bychom se rušili.
Po letech se vrací Cyrano, je to tak? Ano, v roce 2018 byla premiéra. Představení bylo velmi úspěšné, bylo vyprodané ještě dříve, než jsme začali zkoušet. Nastudoval ho Michal Dlouhý. Minulý rok nebyla žádná nová premiéra a Švanda dudák potřetí by už bylo moc. Navíc potřebuje ten prostor U Ježíška.
Co ještě uvidíme dalšího? Poslední zrnko písku, které bylo velmi dobře hodnoceno i kritikou. Vzniklo na rezidenčním pobytu v Partolicích, kam jsme studenty odvezli na takový statek, kde je i dílna. Oni tam tři týdny pracovali a byli hodně spokojení. Takže jsme chtěli povzbudit další mladé lidi, a domluvili jsme se s režisérkou Šiktancovou, která učí na Hamu, že letos uděláme podobnou věc. Studenti Hamu a hudebníci BodyVoiceBandu, pracují na projektu Vidíme se? Slyšíme se?. Inscenace reflektuje tuto divnou situaci, kdy se všichni setkáváme jen prostřednictvím monitorů. Je to společný autorský projekt, nonverbální, bude tam i živá hudba. Představení bude mít premiéru a dvě reprízy, pak by opět mohlo cestovat, pokud situace dovolí.
Věříte, že lidé budou chtít jít do divadla nebo se budou bát? To je otázka. Začali jsme klasicky prodávat vánoční vouchery, což jsou poukázky na vstupenky, a prodali jsme jich o třetinu méně, než obvykle. Ale naši klasičtí diváci nám volají, ptají se, co a kdy bude. Vyjadřují nám podporu, což nás těší. Trochu se obáváme, protože lidé, jsou už dlouho doma a my nevíme, jak budou reagovat, zda budou ochotni své domovy opustit. Minulý rok jsme si mysleli, že všichni budou natěšení a budou chtít jít za kulturou.
A ono to tak nebylo? Ne, nebylo. Naše obvyklá divácká základna činí asi 9000 lidí, minulý rok přišlo jen 2500 lidí. Představení tudíž nebyla vyprodána. Částečně je to i tím, že nebyla premiéra, která je nejlákavější. Lidé se po vstupenkách začali ptát vlastně, až když už jsme přestávali hrát. Ta kulturní pauza byla znát.
Že jsme se rozleželi u televize? Přesně. Já jsem byla vděčná za rok 2015, kdy si lidé uvědomili, že kultura je součástí každodenního života. Začali mnohem více navštěvovat kulturní akce i nezávislé scény, jako Moving Station. Návštěvnost se zvedla, každý člověk šel někam do divadla, aspoň dvakrát za rok, což se předtím nedělo. Teď se bojím, že ta vlna padá dolů, ale uděláme vše, aby se to zase zvedlo.
Autor: Renata Jakoubková
