"Moc mě to těší, ale zároveň je to neuvěřitelné, že jsem v širší nominaci na takovou vrcholnou akci. Odmala jsem o něčem takovém snila, ale rozhodně ne, že by se to přihodilo už v osmnácti, devatenácti letech. Každopádně když už jsem pozvaná na sraz, udělám všechno pro to, abych se probojovala i do finální nominace," plánovala Karin Řezáčová.
Poslední roky působila v pražské Slavii, kde roky působil jako trenér i její otec Richard Řezáč. Ten ale od poloviny sezony 2018/19 stojí na lavičce DHC Plzeň. Dcera Karin zde v minulé sezoně, kdy Plzeň hrála první ligu, měla vyřízený střídavý start. Od nového ročníku a návratu mezi elitu už ale patří napevno do plzeňského kádru v česko-slovenské MOL lize.
Je to hodně zvláštní, když vás v týmu trénuje vlastní otec? Myslím si, že to specifické ani není. Je to stejné, jako kdyby to byl jakýkoliv jiný trenér. Který mě tedy teď jen navíc vozí na tréninky z Prahy. (smích) Nikdy předtím mě táta netrénoval, ale vždycky měl hodně připomínek. Až nyní je to takhle oficiální.
Vzhledem k tomu, že váš táta byl sám profesionální házenkář, bylo předem dané, že se tomu sportu budete věnovat i vy? Asi ano, protože my jsme celkově házenkářská rodina. Mamka sice už dlouho nehraje, ale také hrávala. I děda se dříve okolo házené točil, působil jako technický vedoucí. Je to tedy u nás zakořeněné. Když hrál táta v Německu, máma trénovala v Praze. Fungoval tam i žákovský klub TJ Háje, tam jsem začínala. Mám ještě sestru, dvojče Nikol, která hraje první ligu v týmu Lions Hostivice.
Bylo hned jasné, že z vás bude gólmanka? Vyplynulo to postupně. Tak do osmi let jsem hrála v poli, zkoušela různé posty. Ale v brance se zdálo, že mi to půjde nejlépe, tak jsme se toho chytli. A ukázalo se to jako dobré rozhodnutí.
Ještě na jaře jste byla kmenovou hráčkou Slavie. Ale tam jste se pak úplně nepohodla a byl z toho přesun do týmu DHC. Jste za tento krok zpětně ráda? Já jsem v Plzni zatím moc spokojená. Zapadla jsem okamžitě, přístup klubu je super. Teď je tedy velkou komplikací, že moc nehrajeme, nyní spolu ani nemůžeme trénovat… Strašně mi to chybí. Tréninky i kontakt se spoluhráčkami v týmu. Je to hrozná sociální izolace.
Jak vůbec funguje v kabině váš vztah dcera hráčka - otec trenér? Musím říct, že máme podobný pohled na chytání. Když si pod tátovo vedením zanadávám, spíš kvůli tomu, že toho mám fyzicky dost. Ne kvůli tomu, že bych s ním nesouhlasila. Žádné úlevy jsem nikdy nedostávala, spíš naopak. O házené jsme schopní se mezi sebou bavit. Řeší se u nás hodně, ale je to pouze v obecné rovině. Co se týká Plzně, je to tak, že všechno se vždycky řeší až s celým týmem na poradách. A zůstává to v šatně, do už si s sebou do auta nebereme. V tom je táta zásadový. V týmu nemá na nikoho dvojí metr. Až po tréninku jsme zase táta a dcera.
Co vám řekl, když jste se dostala do širší nominace na Euro? Měl radost. Řekl, že perspektivu určitě mám. A kdybych se na šampionát dostala, hodně mě to obohatí, získala bych další zkušenosti. Ale spíš to bere tak, že můj čas v národním týmu teprve přijde.
