Co říkáte tomu, že podle vaší knížky Frišta vznikl film Moje slunce Mad, jehož předpremiérou zahájil celý letošní filmový festival Finále Plzeň?
Já jsem ráda, že se ten film natočil, on měl být původně hraný, takže já jsem byla připravená, že podle knížky vznikne hraná adaptace a ta animovaná podoba mě nejdřív vylekala, protože já chápu, že když je něco animované, tak to musí být částečně zjednodušené, ale teď jsem nadšená, hrozně se mi to líbí a myslím si, že řada věcí, která by se nepodařila v té hrané podobě, tak tady v té animované se povedla a ta atmosféra toho filmu je zachovaná tak, jak byla v té knížce.
Jak knížka Frišta vznikla?
Já jsem byla v Afghánistánu v letech 2001 – 2006, kdy tam skoro v Kábulu nefungovala elektřina a já jsem tam po večerech seděla při svíčce bez počítače, bez ničeho a tu knížku jsem napsala v ruce z takové nečinnosti. Když sedíte večer, za tmy, nemůžete nikam jít, tak se vám honí hlavou různé myšlenky a přehráváte si to, co vám přes ten den lidi vyprávěli a to byly věci, které se nedaly dát do novin. Byly třeba příliš emotivní nebo ti lidé nechtěli, aby byly zveřejněné jejich příběhy v novinách pod jejich jménem. A mě se to vršilo a vršilo, až jsem zjistila, že těch příběhů je tolik, a že jsou tak vypovídající, že by stálo za to napsat fikci. Fiktivní knížku založenou na reálných příbězích.
Co říkáte na současnou situaci v Afghánistánu?
Jsem z toho samozřejmě smutná, protože se to dotýká mých známých, přátel i příbuzných. Čekala jsem, že to nedopadne úplně nejlépe celá ta mise. V posledních letech se ta situace zhoršovala. Že to dopadne takhle rychle takhle špatně jsem si nedokázala představit a teď jen doufám, že to nejhorší už bylo, že teď se najde nějaká cesta z toho velkého marasmu ven.
Jste s lidmi v Kábulu stále ve spojení?
Ve spojení jsem s mnoha lidmi, jednak s lidmi, se kterými jsme spolupracovali v rámci našeho občanského sdružení Berkat, protože my jsem působili v Afghánistánu 20 let jako taková malá humanitární organizace. Jsem ve spojení s mými příbuznými, kteří tam zůstali a s mými přáteli, kteří tam žijí, kterým se nepodařilo, byť chtěli, ale nepodařilo se jim z Afghánistánu dostat. A ty zprávy, které máme nejsou veselé, takže nejsou to příjemné telefonáty.
Tak abychom tedy nekončili smutným tématem – jak si užíváte účast na festivalu Finále Plzeň?
Já mám vždycky radost, když po tom filmu za mnou lidi chodí a sdělují mi, jak se mi to líbilo. Oni vám málokdy řeknou, že se jim to nelíbilo. Já mám v novinách vypracovanou tu hroší kůži, když totiž píšu do novin články, tak mě potom lidi strašně nadávají. Takže pro mě je to naprostý balzám na duši, účastnit se takových akcí. Pro mě je to pozitivní zážitek, já si těch pozitivních zážitků a témat moc neužiji.
