"Z výsledkového hlediska se za největší úspěch musí určitě považovat ta pátá příčka z Finska. Ale možná víc budu vzpomínat na jiné závody," připustila osmadvacetiletá Kateřina Razýmová, rodačka z Domažlic, která nyní s manželem Vladislavem, jenž je zároveň jejím koučem, dostavují rodinné sídlo v Dolním Vlkýši kousek za Plzní.
I lyžařskou sezonu zkrátila pandemie koronaviru, poslední závody v Kanadě byly zrušeny. V konečném pořadí Světového poháru tak Razýmová obsadila mezi ženami 28. příčku, byla jasně nejlepší Češkou.
Jaké je vaše hodnocení uplynulé zimy? Jak už jsem říkala po závodech v Novém Městě na Moravě, pořád si v elitní desítce připadám jako na návštěvě. Začalo to nečekanou pátou příčku ve finské Ruce. Nicméně musím říci, že tohle umístění si zase až tolik neuvědomuji, protože přišlo jako blesk z čistého nebe. Ne, že by za ním nestála spousta dřiny, ale zrovna před tímhle závodem jsem neměla takové nervy. Na rozdíl od jiných, kdy jsem sama od sebe hodně očekávala. To byla ta pravá zkouška, kdy jsem na sobě zjišťovala, jak pracuje hlava a tolik si před startem nevěřila.
Spoustu závodů jste ale zvládla skvěle. Na které tedy budete vzpomínat? Určitě na sedmé místo v Davosu. A samozřejmě na domácí závody ve Novém Městě, kde se mi dvakrát povedlo být v elitní desítce. To pro mě byly celkově těžší závody a na ně budu vzpomínat víc.
Stala jste se českou jedničkou na běžeckých tratích. Přitom k tomuhle sportu jste se dostala poměrně pozdě, až ve dvaceti letech. Je to výjimečné? Dřív jsem běhávala do vrchu. Nelze asi říci, že by to mohl udělat každý, ale nevnímám to jako nevýhodu. Doteďka mě to baví. Někdo lyžující odmala už může být trošku unavený. Mně se líbilo, že jsem se rychle zlepšovala a pořád dělala pokroky. Zatím u mě nedošlo ke stagnaci nebo že bych se zhoršovala. O to je všechno jednodušší.
Je to pro vás velký nezvyk, když závěr sezony kvůli koronaviru vyzněl do vytracena? Standardně bych v polovině března byla na závěru Světového poháru v Kanadě, pak jsem měla v plánu objet ještě dva závody jiné série ve Skandinávii. Díky koronaviru a karanténě se všechno utnulo a chvíli jsem se rozkoukávala. Byla jsem trošku překvapená, že jsem takhle doma. Ale bylo hezké počasí, dodělávali jsme s manželem nějaké věci doma na baráku. Snažila jsem se také zapojit do nějaké dobrovolné pomoci ohledně nedostatku roušek. A jinak se snažila vnímat příchod jara.
Přelom března a dubna je pro běžkaře i normálně přechodné období, že? Alespoň z tohoto pohledu je to dobré, my zimní sportovci máme duben volný. Nejsou organizované tréninky, trénujeme pro radost, zkoušíme si jiné sporty. Takže aktuální situace se nás tolik nedotkne, jsme schopní se přizpůsobit. Obyčejně přípravu začínáme v květnu, to se teď možná malinko posune už na polovinu či konec dubna, pokud se vše bude vyvíjet optimisticky. Uvidíme. Za současného stavu se chodím proběhnout do lesa, projít, snažím se dělat věci, které se mohou a které jsou v rámci zdravotní bezpečnosti i vhodné.
Manžel Vladislav je zároveň i vaším trenérem. Funguje tahle spolupráce bez zádrhelů? Náš vztah funguje jako u jiných párů. To, že mě trénuje, je třešnička na dortu. Na druhé straně je to jedna z mála šancí, jak být během sezony spolu. Kdyby do lyžování nedělal, tak bychom se doma v podstatě jen míjeli. Takhle můžeme být víc spolu alespoň na českých závodech, nebo když jede do zahraničí jako výpomoc servisního týmu. Navíc trénujeme ve skupině lidí, Vláďa má pod sebou asi deset dorostenců. Není to o tom, že jsme na tréninku jen dva, rozhodně se nenudíme ani nelezeme na nervy. A myslím, že to ani nepřijde, když to nepřišlo doteď. Všechno je, jak má být.
