Příběh nejmladšího zvoníka se začal psát 3. srpna, kdy šikovný jeřábník a zvoníci usadili do věže kostela ve Františkánské ulici tento zvon. Tehdy si Bruno řekl, že bude zvoníkem. "Mám rád ten zvuk zvonů. Jednou jsme šli okolo a říkali jsme si, proč tady nezvoní, když už tady zvon mají," popsal Bezděk. Že je v kostele zvon a nikdo na něj nezvoní, nedalo Brunovi klidně spát. "Na webových stránkách jsem pak koukal, že hledají nějaké šikovné zvoníky. Jednoho dne jsme šli na mši svatou a poté jsme se s panem farářem domluvili. Od té doby tady zvoním," popsal Bruno svůj příběh.
Podle jeho matky Dity Bezděkové má Bruno v sobě tuto lásku od malička. "Když jsme tady jezdili kočárkem po Plzni, tak jsme museli zastavit po každém zvonění nebo při každém zvonění nebo odbývání hodin," potvrdila.
Brunova vášeň pro zvony zřejmě rozhodla o tom, že dostal farářovu důvěru. Už má vlastní klíče od kostela a chodí pravidelně zvonit. Každý den v šest hodin je slyšet, jak tady Bruno zvoní. Každou neděli pak v poledne. "Téměř nevynechá a to je úžasný, že dvanáctiletý se rozhodne dělat zvoníka a každý den sem váží cestu přes Plzeň, aby tady zvonil. Neuvěřitelné," rozplýval se farář Pavel Petrašovský.
Zvonařina jako řemeslo se mi líbí. I jsem přemejšlel, že bych zkusil odlévat menší zvony," tvrdil mladý zvoník. To se mu sice jen tak nesplní, každopádně jeho další sen je mít vlastní zvon. A ten se mu splnil. "Bylo to jeho největší přání. Zvon jsme si nechávali odlít u paní Ditrichové, tedy v jedné z nejstarších dílen tady v Čechách," dodala Brunova maminka.
