V sedmnácti letech si ho trenér Pešl vytáhl do týmu mužů Škody Plzeň a její dres oblékal až do roku 1976. Odehrál přes 350 ligových a mezinárodních utkání, nastřílel v nich bezmála čtyři stovky gólů. V roce 1964 byl také v širší nominaci na mistrovství světa v Praze. Po skončení kariéry se vrhl na trénování, vedl i prvoligový tým Plzně, ale především vychovával mladé talenty v Tréninkovém středisku mládeže a později ve Středisku vrcholového sportu.
Pokud se ohlédneme za vaším největším házenkářským úspěchem, byl to právě historicky první titul pro Plzeň v roce 1974?
Určitě. A potom zážitky v Poháru mistrů evropských zemí, který jsem poznal jako hráč a později jako trenér Škodovky. Narazili jsme na evropské velikány. Jako hráč jsem nastoupil proti Steauě Bukurešť. A v roce 1984, kdy jsme skončili v lize druzí za Duklou, která měla evropský pohár zajištěný jako vítěz předchozího ročníku, jsme si nejprestižnější klubovou soutěž zahráli znovu. U toho jsem byl jako trenér. V prvním kole jsme přešli přes nějaké Holanďany, ale hned ve druhém narazili na Metaloplastiku Šabac, tým plný jugoslávských mistrů světa.
Už před ligovým titulem v roce 1974 byla Plzeň blízko triumfu, proč se to dřív nepodařilo?
Nám říkali korunní princové ligy, snad osmkrát jsme skončili druzí. Jenže hlavně na Slovensku bylo strašně složité vyhrát. Jednou jsme jeli do Prešova a k titulu nám stačila remíza. Tu jsme drželi ještě půl minuty před koncem. Jenže pak šílená dvojice sudích, jeden z nich se jmenoval Pokorný, proti nám odpískala sedmičku za faul na deseti metrech. Ti už nevěděli, jak jinak by domácím pomohli. V Prešově bylo všechno nachystané na oslavy, neměli jsme šanci to změnit. Něco podobného se nám stalo i v Karviné, kdy jsme inkasovali vítězný gól těsně před koncem.
Společná česko-slovenská soutěž byla kvalitní, týmy jako Prešov, Košice, Bratislava či Michalovce měly velkou sílu, že?
Jednoznačně, konkurence byla větší, než je nyní v samostatných soutěžích. K tomu připočtěte elitní podmínky, které měla pražská Dukla. Každý rok si vybírala nejlepší hráče, to se pak dobře trénovalo… Podmínky měla profesionální, zázemí s rehabilitací, na tu dobu špička. To jiné kluby neměly. První si vybírala Dukla, jako druhá Rudá hvězda Bratislava. To máte čtyřicet nejlepších mladých hráčů, kteří se stáhli do dvou klubů. My ostatní mohli získat jen toho, kdo zbyl, nebo vychovávat vlastní kvalitu.
I vy jste se dal po konci kariéry na trenérskou práci. Byla to jasná volba?
Já jsem prakticky ještě jako hráč začal trénovat v TSM s Mírou Šafrem, který mě požádal, zda bych se zapojil. Udělal jsem si trenérskou B-licenci, pak vystudoval FTVS Univerzity Karlovy v Praze, dokonči licenci A. Později mi byla nabídnuta funkce vedoucího centra Střediska vrcholového sportu mládeže, tu jsem dělal asi osm let. Tam jsem potkal mimo jiné dnešní opory Talentu Petra Vinkelhöfera, Honzu Stehlíka, i mladý Milan Škvařil se okolo mě mihl.
Na kterého ze svěřenců vzpomínáte nejraději?
Co se týče dorosteneckého věku, tam byl jednoznačně největší osobností Honza Stehlík. Absolutní kvalita, poctivý kluk, spolehlivý. Co jsme řekli, to splnil. Projevilo se to v jeho kariéře, dotáhl to daleko. To samé Petr Vinkelhöfer. Pak ještě Lukáš Buchta, který ovšem později jako hráč zmizel ve Francii. V každém období byli nějací výjimeční hráči. Když jsem začínal, tak tady byli Eret, Čermák, Ota Granát, poté naše zlatá parta Haber, Jarý, Krepindl, bratři Šulcové, později skupina okolo Šetlíka, Tonara, Bernarda a dalších.
Jaké by to bylo, kdybyste se ocitli v současné době? Prosadila by se tehdejší Škodovka i dnes?
To se vůbec nedá srovnat. Někteří staromilci sice říkají, že kdybychom hráli, porazíme všechny. V životě ne, byli bychom bez šance. Tohle je vrchol házené. Dvoumetroví gladiátoři, síla krav. Za nás měl nejrychlejší střelu na světě nějaký Němec, naměřili mu 113 kilometrů v hodině. Teď na nedávném mistrovství Evropy přišla rána o rychlosti 136 km/h. Doba je jiná a nedá se poměřovat.
