"Ten příběh vyprávím vždycky moc ráda," usměje se Tereza Petržilková, zároveň studentka FTVS, když se ohlíží k začátkům v profesionální atletice.
Tak znovu povídejte. Někdy na podzim v roce 2013 jsme chodili trénovat na atletický stadion v Plzni s panem Václavem Salcmanem, kde jsme se připravovali na praktický zápočet z víceboje. Tehdy jsem studovala prvním rokem na Západočeské Univerzitě. Pan Salcman mě lanařil, jestli bych nechtěla zkusit trénovat atletiku a i když mi to tenkrát lichotilo, klepala jsem si na čelo, proč bych ve dvaceti letech měla začít s něčím takovým. Jenže on se nedal a přemlouval mě pak ještě asi dvakrát nebo třikrát, načež jsem si řekla proč ne, stejně nemám co ztratit. A tak jsem se dostala do první tréninkové skupiny ve Škodovce, kterou tehdy vedl Michal Černý spolu s Vláďou Bartůňkem.
Předpokládám, že jste tam byla ze všech nejstarší, je to tak? Přesně. Kvůli studiu na vysoké škole jsem neměla moc času chodit na trénink ve stejné době jako ostatní, takže jsem třeba dva týdny chodila na tréninky, pak jsem se na stadionu tři týdny neukázala a zpočátku jsem tomu nedávala ani moc energie. Další rok jsem přešla trénovat do skupiny k Honzovi Hanzlovi, kde jsem zpočátku měla pořád trochu potíž chodit pravidelně na tréninky, a navíc jsem tehdy hodně trpěla na chřipky. Pak přišel jeden osudový den. Na ten trénink si pamatuju dodnes naprosto přesně a tehdy jsem se rozhodla, že se do toho pořádně opřu a ukážu všem, že se dovedu kousnout. V září toho roku jsem zaběhla první čtvrtku pod šedesát sekund a to mě strašně nakoplo. Od toho podzimu jsem začala trénovat pravidelně, poslouchat trenéra a jízda pomalu začala. Další sezónu přišel skok z 59,90 na 54,81...
Čemu jste se vůbec věnovala před atletikou? Jako malá jsem se žádnému sportu nevěnovala. V pubertě jsme s kamarádkou jezdily akorát na skatu. Jinak jsem vše ostatní dělala pouze okrajově a rekreačně pro zábavu. Pamatuji si, že jsem docela vynikala na základce v atletice a to byl takový popud jít studovat pedagogické lyceum a tělesnou výchovu do Plzně. Na střední škole SOŠ prof. Švejcara jsme měli skvělý kolektiv a vesměs všichni tělocvikáři byli sportovci, díky tomu jsem získala první vztah ke sportu.
Vzpomenete si na pocity před svým prvním velkým závodem? Na ten úplně první už si nepamatuji, ale vzpomínám si na první čtvrtku v Mariánských lázních. Měla jsem před závodem k obědu smažený hermelín s kroketami. Po první dvoustovce se mi rozvázala tkanička u tretry a opatrně jsem doběhla do cíle tak, abych si na ní nešlápla.
V roce 2017 jste startovala na své první reprezentační akci, kterou bylo mistrovství Evropy družstev ve francouzském Lille. Jaký to byl zážitek? Šampionát se konal v době mé druhé sezony. Když mi trenér zavolal, že tam jedu se štafetou, stála jsem zrovna v obchodě a začala jsem radostí křičet. Byl to obrovský zážitek, Francouzi fandit uměli a taková atmosféra udělá své. Podala jsem ve štafetě výkon, na který jsem v tu dobu měla. Pak přišel další velký osobák a na halovém světovém šampionátu v Birminghamu, opět ve štafetě. O tom, jestli tam pojedeme, rozhodoval poslední závod, finále na halovém mistrovství republiky. Domluvily jsme se, že medaile půjdou stranou a společně se vytáhneme k co nejlepším časům, abychom zvládly splnit požadovaný průměr pro nominaci se štafetou. Když jsme proťaly cíl a vyskočily časy na výsledkové tabuli, byl to nádherný pocit. Šampionát v Anglii a sedmé místo už byly třešničky na dortu.
Jak vůbec zvládáte tréninky, závody, studium a ještě zaměstnání? Studovala jsem na Západočeské univerzitě, kde jsem později dostala individuální studijní plán. Momentálně studuji na FTVS v Praze, kde mám také individuální studijní plán. K tomu je třeba ještě pracovat, takže jsem střídala různé brigády. Nejdéle jsem pracovala v jedné nejmenované společnosti, kde jsem evidovala smlouvy do systému a měla jsem flexibilní pracovní dobu, což pro mě bylo nejdůležitější, abych mohla všechno skloubit s tréninkem.
I loňská sezona pro vás byla významná, startovala jste na Evropských hrách, mistrovství Evropy družstev a vrcholem byl světový šampionát v Kataru. Ten je zatím nejsilnějším zážitkem ze všech. Náročné bylo jen vydržet do konce září v plné síle po tak dlouhé sezóně. Ve chvíli, kdy jsem přišla na rozcvičovací stadion, kde se připravovala opravdová atletická světová smetánka, mi naskočila husí kůže i v těch čtyřiceti stupních. Co se týče samotného závodu, emoce se ve mně strašně mísily. Byl to splněný sen startovat na takové akci a po boku takových jmen. Co bylo horší, po výběhu došlo k menší kolizi s Naserovou, která mě přišlápla zezadu, poté se okolo mě prohnala jako vítr a v tu chvíli jsem si připadala, že stojím na místě. Díky propadu jsem běžela na Patrika až do sedmé dráhy, a to také ovlivnilo výsledný čas. Tohle všechno byla ohromná zkušenost.
Štafety vás hodně baví? Strašně! Chci se na nich podílet tolik, jak jen budu schopná. Nevím, jestli okolí bude souhlasit, ale myslím si, že ve štafetě se dovedu víc zmáčknout než leckdy v individuálním závodě. Se smíšenými štafetami, které jsou novinkou, jsem přitom nejdřív nesouhlasila. Ale teď už se na to dívám jinak i díky zkušenostem, které mám. Je to zajímavá disciplína a přijde mi i více dramatická než klasická štafeta.
Jaké máte plány a ambice na letošní rok? Příprava probíhala podle plánu, dokonce jsem vydržela úplně celou přípravu bez jediné nemoci. Teď ale doléčuji lehčí svalové zranění, takže se uvidí, jak rychle budu schopná naskočit zpátky a jak moc do té doby forma klesne dolů. Stále doufám, že se nám povede nominovat se štafetou na březnové halové mistrovství světa a pak v srpnu na ME v Paříži. A chci si znovu posunout své maximum na 400 metrů. Velkým přáním a snem jsou pak samozřejmě olympijské hry v Tokiu se smíšenou štafetou.
