Jakube, přetrvává ve Vás zklamání z prohry v extraligovém finále?
Abych řekl pravdu, dozvuky zklamání tam ještě jsou. Ale čím více lidmi se o tom bavím, tak si uvědomuji, že jde o velký úspěch jak osobní, tak pro hradecký klub. Osobně mě nejvíce mrzí, že jsem ve finále nebyl stoprocentní. Bylo to opravdu těžké, hrál jsem se zraněním, se kterým bych v základní části určitě nenastoupil. Vlastně ještě nyní to doléčuji a chybí mi přibližně dva týdny, než budu stoprocentně fit. Na druhou stranu jsem si to nechtěl nechat ujít a chtěl alespoň trošku pomoci týmu.
Slavilo se stříbro ve městě?
Slavilo se jako zlato. Hlavně fanoušci prožívali velikou euforii, konečně totiž se povedlo ve městě finále. Už po příjezdu z Vítkovic čekaly o půlnoci před halou stovky fanoušků se světlicemi a zpívaly se chorály. Mnohem více pak přišlo lidí na závěrečné rozloučení se sezónou na náměstí.
Vy jste bez zranění táhl až neuvěřitelnou šňůru. Bylo k vzteku, že přišlo zrovna nyní?
Je to tak. Říkal jsem si, proč zrovna nyní. Kdyby to přišlo třeba v prosinci, tak se v klidu doléčím na play off, ovšem takhle to byl takový úplně zbytečný moment, kdy jsem se na konci prodloužení pustil do šarvátky. Když ale pominu, že to bylo v semifinále, tak jsem trochu i rád, že ta série skončila, protože každý rok jsem poslouchal, co přesně dělám, jak jím, jak to dělám a podobně. (úsměv)
A prozradíte tedy, v čem to kouzlo tkví?
Odpovídal jsem stále stejně - snažím se správně jíst, hrozně důležitý je podle mě spánek, ale například i geny. Nemohu ani opomenout na práci kondičního trenéra, fyzioterapeuta a doktora. Já mám svůj kompletní tým z Plzně dlouhodobě - pana doktora Zemana, fyzioterapeuta Michala Rukavičku a kondičního trenéra Martina Feiferlíka. Ti tři se o mě starají, komunikují spolu a já se tomu snažím pak dávat sto procent. To kdybych nedělal, tak bych si to po kariéře vyčítal. Já se to i v kabině snažím předávat mladším klukům. Někdo si to vezme, někdo mávne rukou. (úsměv)
Naznačil jste, že Hradec je v euforii a stále hladový po ještě větším úspěchu. Co vás tedy vedlo k návratu domů?
Byl jsem pryč šest let, dva roky ve Vítkovicích, skoro čtyři v Hradci Králové. Samozřejmě nabídku na pokračování jsem dostal, ale relativně brzy mi volal Martin (Straka) a na rovinu se zeptal, jestli bych neměl chuť se vrátit. Já se pak chtěl setkat osobně a zajímal jsem se o vize a třeba i návraty dalších kluků. Martin mi spoustu věcí upřímně vylíčil, to již bylo i nedávno oficiálně představeno. Dodal, že hodně stojí o návraty i dalších odchovanců. Já si pak vzal nějaký čas na rozmyšlenou, do toho agent samozřejmě přinesl i další nabídky, shodou okolností právě i Třinec. Ale já už od začátku věděl, že buď zůstanu, nebo se vrátím. Nakonec asi rozhodlo, že jsem si vždy tady ještě chtěl někdy zahrát. Je mi dvaatřicet let a neodkázal jsem zaručit, že třeba za tři roky budu stále hrát dobře, abych pak sem jenom nepřišel něco dohrávat za vrcholem. Teď vnímám, že mám za sebou dobrou sezónu - ať již osobně nebo týmově. Věřím tak, že v současné době mám plzeňským fanouškům i klubu co nabídnout. Navíc se říká, že odcházet se má na vrcholu, v Hradci se to tak sešlo. Loučíme se v dobrém a nyní dělám čáru a už se budu soustředit jen na Plzeň.
Co od vás tedy klub očekává?
Martin říkal, že od doby, co jsem odešel, tak mám nějaký standardní počet bodů za sezónou, stejně tak i vyrovnaný počet nastřílených branek. Tohle ode mě tedy chce, abych takto pomohl. Já jen doufám, že to tak bude. Já ale rozhodně nechci, aby to znělo, že jsem nějaký přehnaně sebevědomý. Samozřejmě to člověk musí mít, ale ne to špatné. Mým úkolem tedy bude týmu pomoci v přesilových hrách, oslabeních, v předbrankovém prostoru, vhazování... Vnímal jsem, že ví, co přesně ode mě čekat a na takovou pozici mě bere.
Očekává se tedy od vás role tahouna či lídra?
Měla by, doufám, že to tak bude. Mohu asi prozradit, že už jsem začal i trénovat. Já opravdu ten návrat beru s obrovským respektem a pokorou. Uvědomuji si, že není jednoduché se vracet domů. Je to tlak nejen od fanoušků, ale i rodiny, známých a kamarádů. Bude to jistě mnohem více sledované, než kdybych hrál někde mimo. Zároveň se na to ale hrozně těším. Udělám tedy všechno pro to, abych byl připraven v topu, možná ještě víc než kdykoliv jindy.
Stihl jste již něco probrat třeba s Honzou Schleissem?
Samozřejmě. I v sezóně jsme dost v kontaktu, bavíme se. I s Petrem Zámorským třeba hodně, když ještě řešil smlouvu. Pochopitelně ale i naopak - i já se ptal kluků, protože jsem úplně nechtěl přijít do prostředí, kde bych nikoho neznal. Nakonec si myslím, že to odpadlo úplně super. Myslím si, že tady bude dobrá parta, budeme se znát na ledě i mimo něj. Zrovna s Honzou jsme nedávno řešili, co a jak nastavit, aby i v kabině vše dobře fungovalo. Přeci jenom mladí kluci jsou zcela jiná generace, mají v určitých situacích zcela jiné uvažování. Za nás jsme si vážili každého zápasu, když jsme něco neudělali, tak jsme prostě další tří nehráli. Teď mi přijde, neříkám tady v Plzni, to vůbec, ale celkově mi přijdou dnešní mladí hrozně ukřivdění - že by měli více hrát, že by tohle, že by tamto. A to mi přijde i celkově ve společnosti - že chtějí všechno hned a zadarmo a ani si to neodpracovali. My jsme tady hráli juniorku, pak jsme chodili do první ligy na rok a podobně. Plynule do A týmu přešel tehdy snad jen Honza Kovář, protože byl prostě odskočený. To si řekněme na rovinu, byl v tu dobu o stupeň, dva dál, tak si to zasloužil. To ani Marek Mazanec či Kuba Jeřábek. Prostě všichni jsme se tou sestavou museli prokousat přes první ligu, nabrat ty zkušenosti, oťukat si to. Ale také si vezměte, co jsme tady tou dobou měli za hráče, už jsem i jmenoval. Jednoduše výborný tým a to nejen v titulové sezóně. Nebylo tak vůbec jednoduché dostat se do systému.
Oznámení o vašem přestupu proběhlo již v únoru. Jak reagovalo okolí?
My jsme to řešili s plzeňskou tiskovou mluvčí Luckou Mužíkovou, protože se rojily spekulace. Jsou lidé, kteří se nudí a píšou to po různých sociálních sítích, protože potřebují rýpat do přestupů již takto brzo. Po domluvě obou klubů jsme to zveřejnili a musím říct, že osobně mně to nevadí, alespoň nebudu muset před nikým mlžit. Byl jsem jen varován, že na mě bude od všech akorát větší tlak, že budu chtít sezónu jen tak dohrát. To bych si ale nikdy nedovolil, naopak to pro mě byla ještě větší motivace. A jsem rád, že za mnou pak lidé chodili a říkali, že jsem možná udělal ještě o krok lepší práci. Měl jsem to v sobě, aby mě nikdo nemohl nařknout. Jsem rád, že to tak dopadlo a nyní se soustředím již jen na Plzeň.
Jak třeba vnímáte, že se přestupy zveřejňují již před standardním prvním květnem?
Já si myslím, že je to hrozně individuální. Já jsem třeba hrozně dlouho věděl, že Lukáš Cingel má podepsáno do Brna. Ale je to typ, který se o tom nechtěl moc bavit. A to ani v kabině, chtěl prostě klid na svoji práci. A jak říkám, já si naopak na sebe rád upletl ten bič a ještě lépe se mi pod tím tlakem hrálo. Ale obecně si myslím, že hráči by to zvládli, ale nevím, jestli je na to připravená veřejnost. Je to podobné jako s platy, já třeba s tím vůbec nemám problém. Ať se to zveřejní a nebudou spekulace. Hraješ dobře, zasloužíš si to, hraješ špatně, budeš pod tlakem a fanoušci budou nadávat. To prostě ke sportu patří. To je jako na stadiónech - lidi přišli, zaplatili si vstupenky, tak ať si zakřičí, jdou si to užít se vším všudy. Hráči by pak měli být tak psychicky silní, že by je to nemělo rozhodit.
Ale i vy sám jste poznal, že umí zakřičet i na vás, že ano?
Jak bych to řekl, já neumím plynout s davem. V každém týmu jsou pasažéři, kteří se vezou v tom vlaku. Ale to já jsem málokdy. A když se prohrává, tak se něco musí změnit. No a samozřejmě pak je i vidět něco, co se lidem nelíbí. I třeba diskutování u rozhodčích a podobně. A že na mě křičeli? Já to naprosto chápu, já bych se z pohledu fanouška taky neměl rád. (smích) A třeba manželka mi to vyčítá a opakuje, abych hrál tak, aby na mě nekřičeli. Ovšem já nechci opustit svou hru, to je takový můj rukopis, z toho ani nemohu uhnout, protože to mě v kariéře dostalo tam, kde jsem. A já jsem rád, že mě hráči nemají rádi. Když se jich zeptáte, tak vám to potvrdí. Ale já to beru jako pochvalu. Já taky například nemám rád na ledě Voženílka, ale podávali jsme si ruce a já mu říkal, že to od něj byla fantastická práce, hraješ skvěle, pokračuj v tom, nenech se odradit. Takoví hráči jsou podle mě hrozně platní a čím více jich tým má, tím je většinou úspěšnější.
Má podle vás takové hráče i Škoda?
To je pro mě hrozně těžké říct. Já samozřejmě Plzeň sledoval, ale spíše jen tak po očku, protože se hraje ve stejné dni. Maximálně, když někdo hrál již ve čtvrtek nebo sobotu. Nerad bych se pouštěl do takového hodnocení, to bych v tom týmu musel být každý den. Příští rok to zhodnotíme. (úsměv)
Jaký máte z nově se tvořícího týmu pocit?
Já si myslím, že na papíře to vůbec nevypadá špatně. Určitě je důležité, že přišlo více zkušených kluků třeba kolem těch třiceti let. Pochopitelně se vůbec nemusíme bavit o Petrovi Jelínkovi. To je velezkušený hráč a výborný kluk, který si každý rok odvede, co má. Tomáš Dujsík je výborný obránce, vloni měl navíc super sezónu, chtěl udělat další krok, tak se posunul. Podle mě obrana i útok vypadají slušně a důležité tak bude hlavně zdraví, abychom například na marodce najednou neměli pět, šest kluků. To je pak strašně těžké. To jsem vlastně zažil i letos, kdy nám najednou odpadlo osm hráčů a do toho jsme prakticky bez pauzy hráli s extraligou ještě Ligu mistrů.
Osobně jste si zahrál finále po deseti letech, lze to porovnat?
Tehdy jsem si ve dvaadvaceti letech říkal, že to přijde často, ale během té doby vlastně bylo pouze nějaké to semifinále. Sám jsem si tak ověřil, jak moc těžké je se do toho finále dostat. Každé to finále ale bylo jiné - pozice v týmu, věk, zkušenosti. Tehdy jsem do toho šel více bez stresu, když jsem kolem sebe měl Martin Straku, Tomáše Vlasáka či Jardu Špačka - mistry světa a olympijské vítěze. To pak víte, že ti vás povedou. Nyní jsem byl druhý nejstarší, tak to bylo tak trochu naopak. Hodně jsem si tak volal s Ondrou Kratěnou, protože je to jeden z nejvíce zkušených hráčů a mně osobně v hokeji snad posunul úplně nejvíce. Ať už třeba i v myšlení nebo přístupu. Vždy se ho tak zeptám, jak on by to řešil, a vezmu si z toho vlastně docela dost, protože on se moc nemýlí. (smích) On vždy když něco řekl, tak to platilo, mělo to váhu, neplácal nesmysly.
Prý jste si již začal dělat licenci, tak co vy a trénování?
Já mám hotové „béčko“. Teď mi ale asi bude propadat, protože samozřejmě nestíhám jezdit na semináře a sbírat potřebné kredity. Ale chci si to pak obnovit, to by s přezkoušením neměl být problém. Spíše si říkám, co kdyby náhodou. I třeba kdybych chtěl trénovat děti. Ale že bych se po kariéře vydal na cestu trenéra, to je tak třeba pět procent. To by mě asi úplně nenaplňovalo a to i z časového hlediska. Hráči toho mají hodně - spoustu času v autobuse plus zápasy, přípravy, tréninky a tak dále. Ale trenér to má stejně, a navíc ještě rozbory, plánování. To je šest, osm hodin navíc, aby soupeře rozebrali a a svůj tým na něj připravili.
Jak bude nyní vypadat vaše příprava?
Tím, že ještě budu doléčovat zranění, tak jsem začal již trénovat osmého května, ale oficiálně začínám jako kluci dvaadvacátého. Nyní ty dva týdny věnuji mobilizaci, rozsahu pohybů a nějaké lehké kondici, abych do té přípravy mohl skočit a nebylo to tak, že po prvním tréninku nebudu moci tři dny chodit. Budou to tedy dvakrát v týdnu tréninky s fyzioterapeutem a pětkrát s kondičním trenérem. Soustředíme se převážně na ty malé svaly, na které v sezóně není úplně čas se jim věnovat. Připravujeme tedy tělo na sezónu, aby bylo připravené a vydrželo porci všech dvaapadesáti zápasů a doufám i spoustu ještě v play off.
zdroj: hcplzen.cz