Co se ve druhé půli stalo, že jste nadějný náskok promrhali?
Těžko říct, to si musíme ještě rozebrat. Myslím si, že jsme do druhého poločasu nastoupili hodně zatažení, neměli jsme druhé balony, stáli jsme na vlastním vápně. Nejprve domácí trefili břevno a pak se do nás dvakrát dostali a byly z toho góly. Přitom vlastně nic jiného neměli.
Jaké to pro vás bylo nastoupit na stoperu?
Určitě nebylo jednoduché přeorientovat se z útoku na obranu. Udělal jsem maximum, co je v mých silách, abych zápas zvládl, ale nehodnotí se mi to moc dobře, protože jsme nevyhráli.
Kdy jste naposledy hrál v obraně?
Stopera jsem hrál v mládeži za pana Tökölyho, naposledy snad ve třinácti letech. Pak mě posunul do útoku a už jsem tam zůstal. Takže je to vlastně už čtrnáct let.
Klapala spolupráce s Lukášem Hejdou, Milanem Havlem a Janem Sýkorou?
S Hejdisem jsme na tom na tréninku pracovali vlastně celou reprepauzu, od té doby, co jsem dostal zelenou od doktorů. Myslím, že jsem to nezahrál zase tak špatně, i když při inkasovaných gólech jsem se mohl určitě zachovat líp.
Kvůli dvojité zlomenině jste hrál s ochrannou maskou. Nepůsobilo vám to problémy?
Šel jsem do toho bez jakýchkoliv obav, i když to byl zpočátku samozřejmě nezvyk. Něco jiného je v tom trénovat bez diváků a něco jiného hrát pod tlakem mistrovského zápasu naostro. Jak jsem dal první balon, spadlo to ze mě, po prvním souboji jsem věděl, že to bude dobrý.
