"Sezona se vyvíjí možná ještě lépe, než kdokoli z plzeňské futsalové veřejnosti očekával. Po celou základní část se držíme na špici tabulky, což je skvělé. Teď si jen přát, aby nám to vydrželo," svěřil se pro klubový web šestadvacetiletý univerzál a český reprezentant Tomáš Vnuk. Stejně jako další sporty, i futsal ovšem zasáhla koronavirová hrozba, až do odvolání jsou tak další zápasy futsalové soutěže odloženy.
Teď už se v kabině hlasitě hovoří o zisku medaile? Já tomu pevně věřím, i když cesta je před námi ještě dlouhá a obtížná. Důležité je, aby už se nikdo nezranil, protože v téhle sezoně je zranění bohužel opravdu hodně, přišli jsme kvůli tomu i o kapitána Lukáše Rešetára. Pokud už zůstaneme zdraví, je rozhodně naším cílem některá z medailí.
Před sezonou přišel k týmu nový trenér Marek Kopecký, který zavedl i jiný systém. Stojí právě on za výbornými výsledky v této sezoně? S trenérem dobře vycházíme. Je vidět, že své práci rozumí a k nám se chová férově, čestně. Řekne na rovinu, co si myslí a to je strašně důležité. My jako hráči si toho vážíme, vzájemná důvěra je důležitá. Hrajeme v tabulce nahoře, mě se daří v kanadském bodování, mám na palubovce spoustu prostoru. Takže si troufám říci, že i nový systém mi sedl. Myslím, že se k Plzni hodí, nemáme tady žádného klasického pivota a tomu jsme hru přizpůsobili.
Nastřílel jste už přes třicet branek. Je nějaká, kterou máte stále v paměti? Na všechny si určitě nevzpomenu. Ale vybaví se mi třeba ta ze závěru utkání v Liberci, kdy jsem šel sám na bránícího hráče v brankářském dresu při power play, naznačil střelu, ale míče se ani nedotkl a ten prošel padajícímu obránci mezi nohama až do sítě. Pamatuji si i na první branku v Hodoníně, kde jsem dostal lob k lajně, prvním dotykem jsem si to hodil trochu zpět kolem obránce a levou nohou to trefil přímo do šibenice. Určitě si některé povedené góly vybavuji víc než ostatní.
I nějaké konkrétní zápasy? Jistě, třeba náš historicky první získaný bod z Chrudimi. Nebo televizní duel proti Helasu Brno, kdy jsem po chybě soupeře rozhodl jednoduchou brankou pouhých osm vteřin před koncem. Ale v paměti mám i některé akce z reprezentačních zápasů. Povedený duel s Portugalskem, gól proti Slovinsku...
Je rozdíl hrát za klub a v dresu s českým lvem? Reprezentace je velká čest, každý kluk o tom přece sní, že jednou bude hrát za Česko. Jsem strašně rád, že jsem tu šanci dostal. Těžko srovnávat, jestli se mi hraje lépe za Interobal, nebo za národní tým, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Takže ani neumím říci, zda se mi hraje lépe či hůře na jedné či druhé straně.
I v národním týmu se potkáváte s Michalem Holým, věrným parťákem z Plzně. Jak jste se vlastně poznali? Ve chvíli, kdy jsem přišel na svůj první futsalový trénink, to mi bylo třináct let. Máme spolu nadstandardní vztah, báječně si rozumíme na hřišti i mimo něj. Dokážeme si zároveň i přímo na hřišti vynadat, vyříkat si na lavičce spoustu věcí. Ale to neznamená, že bychom na sebe někdy byli naštvaní. Oběma nám jde o to, abychom podávali co nejlepší výkony a pomohli týmu vyhrávat. Michal byl i mým prvním futsalovým vzorem, sledoval jsem ho a učil se od něj, navíc hrával velký fotbal v mém rodném Městě Touškově. Máme i společné hobby, hokejové karty, takže spolu řešíme opravdu skoro všechno.
Ještě jedna perlička. Při tréninku, při rozcvičce před zápasem i v samotném utkání máte pokaždé jiné sálovky. To je nějaký rituál? Na zápasové sálovky jsem fixovaný a pověrčivý. Hraji v sálovkách Nike a vyhovují mi spíše starší modely, které se už tolik nevyrábí, takže si je co nejvíce šetřím. Na rozcvičku před zápasem mám proto novější modely, kterým se snažím přijít na chuť a vyšlápnout si je, kdyby ty zápasové dosloužily. A trénuji v obyčejných sálovkách od Jomy, protože tam to není tak důležité. Momentálně mám připravených asi deset párů sálovek.
