Hrob, u kterého se všichni sešli, je místem posledního odpočinku významného plzeňského spisovatele Miloslava Nohejla. Důvodem setkání byl pietní akt, během něhož byl hrob prohlášen hrobem čestným.
Pietního aktu na ústředním hřbitově u příležitosti prohlášení čestného hrobu plzeňského spisovatele a knihovníka Miloslava Nohejla (1896-1974) se zúčastnili: radní pro oblast kultury a památkové péče Eliška Bartáková, radní pro oblast sociální a aktivní život seniorů Jiří Šrámek, ředitel Úřadu služeb obyvatelstvu MMP Přemysl Švarc a vedoucí odboru kultury MMP Květuše Sokolová. Dále byli přítomni ředitelka Knihovny města Plzně Helena Šlesingerová, ředitelka Správy hřbitovů a krematoria města Plzně Kateřina Šneberková, předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů Milena Hasalová a samozřejmě řada dalších lidí literárního světa - Vladimír Novotný, Marek Velebný, Stanislav Bukovský, Miloslav Krist, Jana Horáková a další.
Ředitelka Knihovny města Plzně Helena Šlesingerová ve své řeči mimo jiné zdůraznila působení Miloslava Nohejla v roli ředitele Krajské lidové knihovny v Plzni v letech 1948-1951, kde pracoval již po studiích již v letech 1921-22. Celý život Miloslava Nohejla byl vlastně spojen s Plzní. Z nevydaných textů Miroslava Nohejla přečetl ukázku herec a ředitel Divadla Dialog Jakub Zindulka. Přítomní k Miroslavu Nohejlovi uvedli, že všichni literaturu milující Plzeňané by se mohli pokládat za pomyslné Nohejlovy děti. Přítomen byl i literární historik, kritik a publicista Vladimír Novotný, autor obsáhlé monografie o Miloslavu Nohejlovi, v níž spisovatele označuje za nejvýznamnějšího regionálního meziválečného novelistu a romanopisce. Kytici na spisovatelův hrob položila za Středisko západočeských spisovatelů jeho předsedkyně Milena Hasalová.
Miloslav Nohejl (*26. května 1896, Plzeň – †25. října 1974, Plzeň) byl český spisovatel-prozaik, autor povídek a románů z první republiky (Souhlas, Deset let nerozhoduje, Svět nic neví), doby okupace a osvobození (Holýma rukama, Sirény oslavují Plzeň). Maturoval roku 1914 na První české státní reálce v Plzni, v letech 1914 – 15 studoval na Vysoké škole technické v Praze, roku 1915 se stal úředníkem města Plzně. V letech 1921 – 22 vystudoval Státní knihovnickou školu v Praze a stal se knihovníkem Městské knihovny v Plzni. V období 1948 – 51 byl Miloslav Nohejl ředitelem Krajské lidové knihovny v Plzni, potom odešel do invalidního důchodu.
Debutoval roku 1915 fejetonem v plzeňském Českém deníku (pod šifrou M. T. ) a 1919 povídkou v časopise Cesta. Publikoval v periodikách Pramen (zvláště referáty o plzeňském divadle), Host, Sever a východ, Národní osvobození (hlavně referáty o plzeňských divadlech), České slovo (divadelní referáty a sloupky), Lidové noviny (1929–34 zde sloupky a referáty), později ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky aj. Redigoval edici Proměny (Plzeň 1928). Od 1922 byl členem Literární skupiny. Ústřední téma próz, které Nohejl publikoval do roku 1945, tvoří vztahy mileneckých nebo manželských dvojic. První tři povídkové knihy odkrývají ve zdánlivých náhodách osudového činitele, který vede hrdiny k extrémním rozhodnutím; mučivá záhadnost, skrývající se pod povrchem událostí, upomíná na R. Weinera, jehož vliv se projevuje také ve stylu. Věcným, chladně analytickým pohledem Nohejl ve svých románech programově „odbásňuje“ realitu a pitvá psychiku všedních lidí v nevšedních – jakoby experimentálně navozených – situacích.
Po válce napsal Nohejl sérii próz s faktografickým základem. Zahájil ji popsáním osobních zážitků z květnových dnů v Praze, všechny následující však již věnoval Plzni: od beletristicky pojatého průvodce městem přes povídky z dějin pivovarnictví (tři z nich zpracoval rovněž pro mládež), prózy z dávné historie města (Odvrácená tvář), psychologizující autobiografickou válečnou kroniku (Sirény oslavují Plzeň) až po vrcholné dílo Škodové. Tento poslední autorův román sleduje historii rodu zakladatelů známých strojíren; v široce koncipované a přitom hutné skladbě je přechod od poklidné řemeslnické Plzně k rodícímu se průmyslovému středisku organicky spjat s osobními osudy tří generací. Duševní problematika Nohejlových ctižádostivých hrdinů zde dostala konkrétní cílevědomou náplň, a tím došla přesvědčivé realizace idea mužnosti, k níž se autorovo dílo upínalo jako k ideálu už od svých počátků.
Zmíněn by měl být i beletrizovaný průvodce z roku 1965 - Plzeň s příchutí sladkou, hořkou i kyselou.
