„Pocházím z Moskvy, Hurvínka ale znám od dětství. V Rusku ve své době, když jsem byla malá, jsem tuhle pohádku milovala. A pak jsem se přistěhovala do Plzně, do města, odkud on pochází,“ vypráví Natálie Soukupová, která sochu objevila úplnou náhodou cestou do obchodu. „Určitě sem vezmu vnoučata a dáme Hurvínkovi pusu za to, jakou radost nám vždycky udělá, když ho vidíme v televizi. Jen škoda, že tu neudělali ještě Žeryka, aby byli všichni do party,“ myslí si paní Natálie.
Ke Spejblovi s Hurvínkem si na lavičku sedají hlavně děti, které mohou hýbat hlavami i očima soch. Zatímco české děti postavy bezpečně poznávají, pro ty slovenské moc povědomé nejsou. „Pohádku vůbec neznám, ale sochy se mi líbí, už jsme se s nimi i vyfotili,“ říká asi desetiletý slovenský mladík. „To našich sedm dětí na Hurvínkovi vyrostlo,“ usmívá se turistka z Frýdku-Místku. Nová atrakce jí připadá jako dobrý nápad, jen ji trochu zarazila stejná velikost kovového otce a syna.
Hurvínek spatřil světlo světa v roce 1926, Spejbl je ještě starší, letos slaví sto let. Lavičku nechal zhotovit Nadační fond Plzeň sobě, po sošce v Šafaříkových sadech je to už druhá připomínka slavných loutek. Jak se lavička na náměstí líbí vám, můžete hlasovat v anketě na naší hlavní stránce.
