Ale poslední dvě sezony už plzeňskému cyklistovi Romanu Kreuzigerovi nevyšly podle představ. V pětatřiceti letech se mohykán, který je nesmazatelně zapsán v cyklistické historii, rozloučil. „Teď už se těším na nové výzvy a na něco, co mě v životě čeká,“ uvedl Kreuziger v rozhovoru pro web Českého olympijského výboru. A míří znovu vysoko. Z profesionálního závodníka se stane sportovní ředitel cyklistické stáje.
Kdy jste se definitivně rozhodl, že báječnou kariéru zakončíte?
Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel. Moc jsem chtěl na olympiádu a to, že jsem nebyl nominovaný do Tokia, byla taková tečka. Protože do dalších her je poměrně daleko. Rozmýšlel jsem, co bych mohl dělat dál. Nabídky na závodění jsem měl stále na stole a mohl jsem pokračovat. Jenže závodění už mě tolik nenaplňovalo. Neměl jsem z toho takovou radost. Cyklistiku mám ale pořád rád. Na kole neustále jezdím, ale na profesionální úrovni je to opravdu vyčerpávající.
Přispěla k tomu také celosvětová pandemie koronaviru, která loni sport hodně ochromila?
Po covidové pauze se mi nevracelo úplně lehce. Pak přišla nabídka z Bahrajnu, jestli bych nechtěl být sportovní ředitel týmu. Když jsem viděl, jak je to velký mezinárodní tým, jak funguje, že jsou na dobré vlně a vítězí, tak jsem si řekl, že to je dobrá chvíle na přechod od závodníka na jinou pozici u cyklistiky. Navíc se budu dál rozvíjet jako člověk. Nabízeli mi smlouvu na dva roky, ale přišlo mi fér se s nimi domluvit na roční smlouvě. Když budou spokojení a mě ta práce bude naplňovat, tak můžeme kontrakt prodloužit.
Ale přece jen, říci si, že je konec, muselo stát hodně odhodlání..
Doma jsme se o tom bavili s manžlelkou, která mi byla velkou oporou. Říkala mi, že najednou nemůžu zůstat jen tak doma, když jsem byl celou kariéru 220 až 250 dní mimo domov mezi závody a soustředěními. Že bych najednou tu volnost nedal. Musím být pořád aktivní, protože by mi to chybělo.
Myslíte si, že vám bude na závodech cukat v nohách, přepadne vás stesk po tom být v pelotonu?
Ještě si ani pořádně neuvědomuji, že si příště na dres nepřipíchnu startovní číslo, ale sednu si během závodu do auta. Ale nemrzí mě to. Měl jsem bohatou kariéru, která byla každým rokem úspěšná. Těším se na nové výzvy a na něco nového, co mě v životě čeká.
Když se za kariérou ohlédnete, na které chvíle vzpomínáte nejraději?
Vítězství na Amstel Gold Race nebo i krásné šesté místo na mistrovství světa. Pak samozřejmě Tour de France, když jsem byl čtyřikrát v nejlepší desítce. Cestu mi otevřelo i to, že jsem v roce 2008 vyhrál závod kolem Švýcarska. Jen jednou jsem na závodě Grand Tour slezl z kola, když jsem totálně promrzl na Vueltě. Jinak jsem se třítýdenní závody i monumenty snažil vždy dokončovat, protože pro mě bylo poctou na nich startovat. Od jedničky do pětky bych si za tu kariéru mohl klidně dát i dvojku.
Teď už se pomalu sžíváte s novou rolí?
Až to přijde, nervózní na startu určitě budu. I v tom autě to bude hodně stresující a výživné. Vždycky jsem se smál sportovním ředitelům, kteří jako první usínali po etapě v autobuse cestou na hotel, a teď mě to taky čeká...
Jak to konkrétně bude probíhat?
Budu řídit, mluvit k závodníkům, poslouchat rádio s organizátory, kteří říkají, co se děje v závodě. Fyzicky to nebude tolik náročné, ale hlavně psychicky. Budu muset i přejít na tu administrativní práci. V Bahrajnu je to společnost o sto zaměstnancích. Musí být vše sladění a aby vše fungovalo. Čekají mě jednorázové závody na klasikách, a pak ještě etapové závody.
Budete mít ještě dost času pokračovat ve vašich projektech jako je kampaň Ukaž respekt?
Tým o tom ví, že mám tyto aktivity jako Ukaž respekt. Nešlo nám především o ten zákon, který byl letos schválen sněmovnou, ale aby byl na vozovce vzájemný respekt mezi cyklisty a řidiči. V Čechách se to zlepšilo. Je důležité tyto projekty dělat a vysvětlovat veřejnosti, jak se máme chovat na silnicích. Nejen z pohledu řidiče, ale i cyklisty.
