"Jsme tady s rodinou opravdu spokojení a chtěli bychom zůstat, co nejdéle to půjde," plánoval Tomáš Hájek. Někdejší kapitán Zlína přišel do Viktorie v lednu 2017, za Plzeň odehrál v lize 24 zápasů, nastoupil také v Evropské lize a kvalifikaci o Ligu mistrů. Po půlročním hostování v Mladé Boleslavi ho z Viktorie koupil Vitesse Arnhem za 400 tisíc eur, něco přes deset milionů korun.
V prvním kole nizozemské ligy jste ještě zůstal na lavičce, ale další čtyři kola už jste odehrál v základní sestavě. Hodně vám to zvedlo náladu? Jsem rád, že jsem mohl konečně ukázat, že do mě Vitesse neinvestovalo peníze, abych tady pak jen seděl na lavičce. Pod minulým trenérem jsem nehrál, ale nemá cenu se ohlížet. Přišel nový trenér Thomas Letsch, dostal jsem šanci a snad jí chytil. Daří se nám, holandská liga svojí kvalitou z mého pohledu stojí hodně vysoko, řadím ji hned za pět top evropských soutěží. Jsou tady opravdu kvalitní týmy i hráči. Užívám si, že to můžu zažít.
Neztrácel už jste po minulé sezoně naději, že se v klubu prosadíte? Kromě trenéra je tady i nový sportovní ředitel. S oběma jsem se před sezonou bavil, že pokud by to mělo být jako v té minulé a situace se opakovala, radši bych šel někam na hostování. Oba mě ale ujistili, že se mnou počítají a nechtějí tým oslabovat. Dál jsem to neřešil. Trenér mě uklidňoval, že když nehraju jeden zápas, může to být v dalším jinak. Přesně to se stalo. První zápas jsem zůstal na lavičce, pak už jsem byl v základní sestavě. Jeden hráč byl pozitivní na koronavirus, s ním i celý realizační tým, to jsem nikdy nezažil. Ale vypořádali jsme se s tím dobře a věříme, že to bude pokračovat. Celou tu dobu jsem si říkal, že je potřeba být připravený, až přijde šance. Nezabalil jsem to, i díky podpoře rodiny jsem to zvládl a šance přišla.
První ostrý zápas jste odehrál v polovině září proti Spartě Rotterdam. Byl jste hodně nervózní? Bylo to specifické právě tou situací, kterou jsem zmínil. Celý realizační tým byl mimo, nikdo moc nevěděl, co bude. I proto jsem se tím vůbec nestresoval. Byl jsem rád, že jsme mohli odehrát první a zároveň i poslední zápas aspoň před nějakými fanoušky. Jsem v klubu přes rok, všechno tady dokonale znám, myslím, že důvod k nervozitě nebyl.
Existují v klubu velká opatření kvůli současné situaci okolo koronaviru? Máme obrovský tréninkový komplex, kde je několik kabin. Jsme s klukama rozdělení po dvou nebo třech hráčích, musíme přecházet i odcházet v rouškách, třikrát týdně jsme testovaní. Dělá se tady opravdu hodně, aby se mohlo hrát a fotbal se nezastavil. Co se týče běžného života, tak roušky sice nejsou nařízené, ale řekl bych, že 99 procent lidí je nosí. Školy jsou otevřené, učitelé mají roušky, děti si čistí ruce, dodržují se všechna hygienická doporučení.
O holandské lize se říká, že není tolik svázaná taktikou, potvrdíte to? To sedí. Běžné jsou situace, kdy zůstávají tři obránci na tři útočníky, nevidíte, že by u jednoho hráče na polovině hřiště stáli dva obránci. Tady se to bere tak, že když dostanete gól, tak prostě musíte dát dva, abyste vyhráli. Když vidím, co si někteří hráči dovolí v určitých situacích, jak riskují… Na nás pak chodí pět na tři. Někdy mě to až překvapí, ale to je mentalita místních hráčů. Jsou sebevědomí, dovolí si, někdy jim to vyjde, někdy ne. I my spoléháme na dva extrémně talentované fotbalisty, kteří jsou hodně kreativní: Bazoer a Tannane. Oni dají góly, asistují, my ostatní jim to musíme vrátit v tom, že běháme, bojujeme, dobře bráníme. Jsou to nadstandardní hráči, kteří můžou hodně vystřelit, pokud budou takhle pokračovat.
V týmu máte i Slováka Matúše Bera. Jak blízko k sobě máte? V týmu se kamarádím se všemi, jsem hodně přátelský, ale asi je normální, že s Matúšem jsme spolu nejvíc, když si můžeme popovídat našimi rodnými jazyky.
A co bývalí spoluhráči? Ozval se vám někdo s gratulacemi, že zase hrajete? Psali mi kluci ze Zlína, z Plzně, jsem v kontaktu Márou Matějovským, ale třeba i s Páťou Hrošovským, belgický Genk je od nás asi 150 kilometrů. Plánujeme, že se brzy potkáme, až to situace dovolí. Víme o sobě.
Co vy a holandština? Je to strašně těžký jazyk, umím nějaká slovíčka, pár frází. Když na mě někdo mluví, pochopím, už i v telefonu zachytím, o čem je řeč. Ale pořád se ptám, jestli můžeme mluvit anglicky, protože na rozhovory to z mé strany není. Snažím se, abych prokázal respekt Holanďanům, jejich zemi a jazyku, ale je to opravdu hodně obtížný jazyk. Na druhou stranu, anglicky se tady domluvím všude, ať už potkáte sedmiletého kluka na ulici nebo starší paní. Trenér je Rakušan, takže i příprava je v angličtině.
Líbí se vám život v Holandsku? Jsme tady s rodinou opravdu spokojení. Nedávno jsme se přestěhovali do nového domu, děti chodí do mezinárodní školy, mají výuku v angličtině, k tomu mají i holandštinu. I pro ně je to velká zkušenost.
