"Dvě sezony jsme si to užívali společně, loni na jaře přišel vrchol, když jsme všichni tři slavili titul. Mrzí mě, že zůstávám sám, oba mi tady budou moc chybět. Ale nedá se nic dělat, musím to vzít jako fakt a jít dál. Doufám, že táta i brácha budou mít brzy jasno o novém angažmá. A nikde není psáno, že se spolu ještě někdy nesejdeme v jednom klubu," svěřil se šestadvacetiletý Michal Tonar. Pohromadě si užijí ještě pár týdnů, od začátku května se totiž Talent vrátil ke společnému tréninku v rámci vládních opatření a ve "staré" sestavě budou hráči nabírat kondici až do konce června.
V čem vám bude bratr Jakub nejvíc scházet na hřišti jako spoluhráč? Rozuměli jste si už poslepu? Je mezi námi rozdíl čtyř let, takže jsme nevyrůstali ve stejné kategorii. Až když si předchozí trenér Martin Šetlík vytáhl do áčka mladé kluky - Kubu, Filipa Herajta nebo Ondru Šafránka - sešli jsme se v jedné šatně. Ale doma se u nás házená probírala neustále. A myslím, že za ty dva roky bylo vidět, že máme oba i s tátou na házenou podobný pohled. S Kubou jsme si na hřišti vyhověli, všechno fungovalo výborně. Je to výborný střelec a má i skvělé herní myšlení.
Mrzí vás i kvůli tátovi, že výborně rozjetou sezonu jste nemohli dokončit a nemohl se tak loučit s dalším úspěchem? Určitě. Pro mě bylo překvapení, že táta nebude pokračovat, že mu klub nenabídl novou smlouvu. Myslím, že úspěchy měl. Převzal tým po Martinu Šetlíkovi, nastartovala se nová éra. Hned v další sezoně z toho bylo extraligové stříbro, k tomu vítězství v Českém poháru. Loni už jsme to dotáhli až k titulu, letos ovládli dlouhodobou část soutěže. Nebylo to překvapení jen pro nás z rodiny, ale i pro řadu dalších lidí okolo házené.
Věřil jste, že tým má znovu na titul? Mančaft vypadal hodně silně, na play off jsme se všichni strašně těšili. Ta atmosféra v halách je neskutečná, zápasy mají náboj, na to se člověk těší celou základní část. O to víc mě mrzí, že jsme sezonu nedohráli. Ale nedá se nic dělat. Tohle všechno muselo jít stranou, v životě jsou důležitější věci a zdraví je na prvním místě.
Před rokem jste proměněnou sedmičkou v pátém finále rozhodl úžasnou sérii proti Karviné. Vybaví se vám tahle chvíle často? Vzpomínám na to rád. Myslím, že celé to finále byla úžasná reklama na házenou. Vyrovnanější to být už nemohlo, poslední dva zápasy se rozhodovaly až v sedmimetrovém rozstřelu a my jsme v nich zaplaťpánbůh byli ten šťastnější tým. Všichni, my i Karviná, jsme si sáhli na dno a věřím, že i fanoušci se bavili náramně. Škoda, že letos jsme si tyhle pocity nemohly zopakovat.
Jak jste teď trávil čas nucené pauzy, kdy jste nemohli společně ani trénovat? V rámci možností jsem plnil individuální plán, pak jsme měli dovolenou. Snažil jsem se nějak udržovat, běhal, jezdil na kole. Hlavně jsem se snažil být trochu venku. S přítelkyní bydlíme kousek od zimního stadionu, máme psa, venčíme ho okolo řeky. A rádi jezdíme i na okraj Plzně, do lesa, kde jsou krásné cesty a málo lidí. Snažil jsem se unikat do přírody, ale zároveň být zodpovědný. Snad všechno brzy zvládneme a život se vrátí do normálních kolejí. Teď už můžeme aspoň trochu trénovat společně, na což jsem se těšil. Kluci z kabiny mi chyběli, vždyť jsme se tam potkávali někdy i dvakrát za den.
