Ale zpět k Bicanovi. Na podzim 1971 se Plzeň postavila bavorskému velkoklubu v tehdejším Poháru vítězů pohárů. Doma po statečném výkonu smolně padla 0:1, v odvetě v Mnichově prohrála vysoko 1:6. Ale právě tam, na stařičkém stadionu Grünwald Strasse, přišla Bicanova chvíle. „Ziegler si naběhl zleva, poslal míč do šestnáctky a já se tam nachomýtl. Bum a míč byl v síti. Jen jsem si dlouho myslel, že jsem snižoval na 1:2. Přitom jsem v páté minutě vyrovnával na 1:1,“ vzpomíná čtyřiasedmdesátiletý Ivan Bican.
Pro pořádek, s legendárním Pepi Bicanem, meziválečným excelentním kanonýrem Slavie Praha a Rapidu Vídeň, se jedná jen o shodu jmen.
Žádný televizní záznam vašeho gólu se bohužel nedochoval. S jakými plány jste tehdy cestovali do Mnichova?
Domácí porážka 0:1 byla nadějná. Trenér nám říkal, ať hlavně ukážeme, že umíme hrát fotbal. To se nám do poločasu dařilo, stále byla naděje na zvrácení výsledku. Sice jsme inkasovali hned v první minutě, ale brzy se mi podařilo vyrovnat. Bayern šel pak znovu do vedení, ale ještě před přestávkou si velkou šanci vytvořil Zdeněk Michálek. Poločas jsme s nimi hráli hodně vyrovnaný fotbal. Až po přestávce se ukázala jejich síla. Vždyť tehdy byl Bayern základním stavebním kamenem západoněmecké reprezentace.
Hodně se vzpomíná i na úvodní duel ve Štruncových sadech. Sledovalo jej 30 tisíc diváků a vy jste předvedli výborný výkon.
Přitom z jejich týmu šla ohromná síla. Kapitán Beckenbauer, Gerd Müller, Georg Schwarzenbeck, Sepp Maier, Uli Hoeness, Paul Breitner… Prakticky co hráč, to reprezentant. Příprava byla opravdu pořádná, každý jsme dostali své úkoly. Pokud jsme chtěli uspět, museli jsme v tom zápase ze sebe vydat opravdu maximum.
Jaké úkoly jste dostal vy?
Abych ve středu zálohy zachytával rozehrávku Beckenbauera, už tehdy hráče světové extratřídy. Takže jsem začínal bránit a dá se říci, že se nám to všem dařilo.
Dostali jste jediný gól až v 78. minutě od Sühnholze, navíc hodně smolný. Bylo to veliké zklamání?
Bylo, protože zápas byl vyrovnaný. V té době to bylo určitě největší utkání historie plzeňského klubu. A řekl bych, že jsme měli i mírnou převahu, ale nepřálo nám štěstí v zakončení. Franta Plass, který odehrál životní zápas, nastřelil břevno, měli jsme tam i další šance. Bayern jich měl méně než my, ale nám to tam zkrátka nepadalo.
Do evropských pohárů jste se probojovali nečekaně z druhé ligy. A hodně zajímavě, v domácím poháru o vaší účasti v PVP rozhodl los. Jak se to seběhlo?
Nejprve jsme si výhrou nad Jabloncem zařídili postup do finále Českého poháru. Tam jsme hráli se Spartou Praha B 3:3, na řadu tak přišly pokutové kopy. Tehdy se kopaly tak, že jeden hráč prováděl všech pět pokusů. Za nás byl stoprocentní Jirka Hoffmann, ale sparťan Zeman byl rovněž neomylný. A tehdejší pravidla zněla tak, že o postupujícím rozhodl los. Čekali jsme, jak to dopadne a Franta Plass jako náš kapitán měl šťastnou ruku. Pak jsme museli hráč ještě finále Československého poháru proti Trnavě. Doma jsme padli 1:2, venku 1:5. Ale protože Trnava jako domácí šampion postoupila do Poháru mistrů evropských zemí, my se radovali z vysněného postupu do Poháru vítězů pohárů.
Se slavným Pepi Bicanem vás pojí jen shodné příjmení. Ale přestože jste spojený s fotbalovou Plzní, narodil jste se v Praze. Jak jste se dostal do Škodovky?
Vyrůstal jsem v Dejvicích, hrával za Aritmu. Dokonce jsem si s tátou Tomáše Rosického zahrál za dorosteneckou reprezentaci. Po vojně mě chtěli přetáhnout do Bohemky, byl jsem na testech na Dukle, sledovaly mě Sparta i Slavia. Ale všechny předběhl trenér Karel Kolský. Zblbnul mě a přetáhl do Plzně. Ale i tady jsem musel vysvětlovat, že s Pepim nemám nic společného. Kolikrát zvonil telefon, zvedl jsem pevnou linku a německý hlas se ptal, zda jsem Josef Bican. „Nein, ich bin anderer Bican,“ odpovídal jsem.
