Jaký máte pocit z toho, že máte opět na sobě škodovácký znak? Je to hezký, já jsem se na to těšil, že si ho zase vezmu zpátky na sebe.
Napadlo vás, když jste před třemi lety odcházel, že se zase vrátíte takhle brzy zpět? Určitě vás to vždycky táhne domů. Nečekal jsem, že se vrátím takhle brzo, ale jsem za to rád. Doma je vždycky dobře.
Co vás táhlo domů? Přišla dobrá nabídka a já si říkal, proč jako nehrát doma? Doma máte všechno, rodinu, kamarády a hlavně to město je krásné. Vždycky, když jsem jezdil domů, tak jsem si na to vzpomněl. Mně se prostě Plzeň líbí.
A přišel jste do týmu, kde zůstali i hráči, s kterými jste hrával.. Jo, když jsem přišel do áčka, tak byli všichni starší. Třeba Kuba Lev, Kuba Jeřábek, a když jsem odcházel, tak tu byl Kody (Kodýtek, pozn. red.) a další. Tým se pořád obměňuje, ale těch pět nebo šest lidí je furt stejných.
Jaké vůbec byly tři sezóny ve Vítkovicích? Pěkné, zase něco nového na druhém konci republiky. Je to jiný kraj. Nemůžu říct špatné slovo. Akorát jsem byl zvyklý z Plzně, že jsme každý rok v play-off. Ve Vítkovicích jsme hráli jeden rok o záchranu. Jsou to zkušenosti, ale zažít bych to už nechtěl.
Jak moc jste se za ty roky proměnil? Možná už jsem dospělejší (směje se). Některé věci už řeším jinak, než dřív. Jak po lidské stránce, tak i v trénování. Furt se člověk učí. Už jsem něco odehrál, potkal jsem spoustu dobrých hráčů, od těch se učím. Jsou to zkušenosti.
V jednu chvíli byla ve Vítkovicích poměrně silná plzeňská enkláva. Jak vás tam vnímali? Já vždycky říkám: "Buď člověkem". Pokud se člověk nechová jako deb*l, tak vás vezme každej. Brali nás v pohodě, akorát slovně to bylo zajímavé. My máme jinou hantýrku, oni taky a pak se tam sejdou ještě kluci z Brna. Když jsem řekl slovo "dýl", tak si klepali na čelo, že tam se všude chodí pozdě, ne "dýl". (směje se)
S vámi přichází zpět i Miroslav Svoboda. Konzultovali jste to spolu nějak? Já jsem to s ním vůbec neřešil. Vzal jsem si dva dny na rozmyšlenou, pak jsem jim řekl, že jsem podepsal Plzeň, abych měl čistý stůl. Z ničeho nic pak jedeme asi po týdnu v autobuse, Míra Svoboda na mě kouká a říká, že se mě asi nezbaví, že taky asi Plzeň. (smích) Teď jsem s ním asi čtvrtý rok v kuse.
