V minulé sezoně nastřílela v házenkářské interlize 158 branek, patří mezi elitní české kanonýrky. A po uplynulé sezoně postarala se o jeden z nejzajímavějších přestupů v soutěži. Levoruká spojka Veronika Galušková a plzeňská rodačka se po pěti letech v pražské Slavii vrátila domů, aby posílila tým DHC Plzeň. V něm se potká se sestrou Dominikou, sestřenicí Lindou, jednou z trenérek klubu je její teta Jana… Slušný rodinný klan!
„V Praze už jsem byla docela dlouho a já jsem docela rodinný typ. Mám v Plzni celou rodinu, z Prahy jsem jezdila domů, jak to jen šlo. Za příbuznými, kamarády, později už i za přítelem. A strašně se těším, že si v zápasech zahraji se ségrou a sestřenkou vedle sebe,“ popisovala třiadvacetiletá Veronika Galušková.
V interlize jste si proti Dominice a Lindě párkrát zahrála. Jaké to bylo?
Pro nás všechny to byly zvláštní pocity. Navíc se spoustou dalších holek z DHC jsem vyrůstala ve Slavii na Borech, známe se odmalička. Na hřišti to bylo znát. Věděly jsme navzájem, co ta druhá udělá, bylo složité vymyslet něco překvapivého.
Zatímco se Slavií Praha jste hrála o titul, Plzeň v minulé sezoně bojovala ve skupině o záchranu. Změní se teď klubové cíle?
Pro mě je veliká motivace dostat se s Plzní výš. Základní cíl bude play off. A tam už to bude o tom, jak si vše nastavíme v hlavách. Budu moc ráda, když holkám pomůžu k co nejlepšímu výsledku.
Nezrazoval vás někdo od návratu do Plzně? Že si výkonnostně pohoršíte?
Hodně lidí se ptalo, proč to dělám. Ale když jsem jim vysvětlila, že chci za rodinou, za přítelem, za kamarády a nechce se mi stále cestovat tam a zpět, pochopili to.
Hlavně se sestřenicí Lindou jste toho v dětství nahrály spoustu. Je na co navázat?
Samozřejmě. S Lindou jsem hrála od pěti let. Nemusíme se na sebe ani koukat a víme, co druhá udělá. Ségra Dominika je sice starší, potkaly jsme se až v ženách, ale i s ní hrajeme poslepu. A navíc mě konečně v obraně nebude mastit. (smích) Moc se těším, že spolu budeme na stejné lodi.
Když jste jako malá začínala ve Slavii VŠ na Borech, byla navíc vaší první trenérkou maminka Soňa, že?
Začala jsem někdy ve čtyřech letech. Mamina tam trénovala pětileté caparty, já chodila s ní. Nebavilo jí mě jen hlídat, tak mě hned šoupla mezi ně. Navíc bylo odmalička jasné, že jsem levačka, všechno jsem ze stolu automaticky brala do levé ruky. O to větší motivaci rodiče měli dostat mě k házené.
Do Slavie jste odcházela ještě jako juniorka, jaké vám zůstanou vzpomínky?
Krásné. Nasbírala jsem strašně zkušeností, moc mě to ve Slavii bavilo, měly jsme tam super kolektiv a byla jsem spokojená. Jsem ráda, že jsme se rozešli v dobrém.
Odejít do zahraničí vás nelákalo?
Během angažmá ve Slavii se něco sešlo. Německo, Itálie, Francie, dokonce i Izrael… Ale nikdy jsem se nerozhodla. Asi v tom hrál největší roli můj strach. Angličtina nic moc, s cizími jazyky nejsem kamarádka. Vždycky jsem se nejvíc bála toho, že někde venku budu sama. Vlastně nikdy nedošlo k tomu, že by smlouva ležela na stole. Vyslechla jsem si nabídku, na jak dlouho by to bylo, kde a za kolik. Ale nikdy jsem se nerozhoupala. Asi nejsem moc cestovací typ. Navíc jsem studovala gymnázium a podmínka mamky byla jasná: Nejdřív odmaturuješ, pak už je to na tobě.
Na hřišti vás trošku omezuje zranění, přes dva roky nastupujete se speciální ortézou kvůli únavové zlomenině holenní kosti. Jaké jsou vyhlídky na vyléčení?
Jediné řešení by bylo rok bez sportu a sádra na noze. To jsem odmítla. Na začátku jsem si dala čtyři měsíce klidu, to mi pomohlo. Je to únavová zlomenina, nějaký čas se tvořila a ještě delší se bude hojit. Srůstá to, stav se stále pomaličku lepší. Ale bolesti vnímám, občas noha oteče, udělá se modřina. Adrenalin během zápasu všechno přebije, ale občas mám pocit, že mi po něm nohu někdo uřízne. Hlavní je, že za ty dva roky je vidět jen zlepšení, tím se čím dál víc omezuje hrozba, že se stav zhorší. Ale v tréninku si musím někdy ulevit, od doktora mám zakázáno měnit povrchy. Ale v hlavě jsem si to nastavila tak, že definitivně zranění vyřeším až po kariéře.
