„Díky práci na knize jsem si plno věcí, na které už jsem zapomněl, zase oživil. Moc mě to bavilo. Dělal jsem si poznámky, probíral hodně věcí s manželkou, na práci s autory jsem se vždycky těšil. Položil jsem se do toho,“ popisuje David Limberský.
Co všechno se v knize fanoušci mohou dočíst?
Je v ní celý můj život. Kariéra, vzestupy, pády, průšvihy. Myslím, že v sobě má všechno, mně se moc líbí. Není to kniha jen pro fotbalisty, je to životní příběh. Lidé se mohou dozvědět, jaký jsem byl, jaký jsem. Ano, nikdy nebudu úplný vzor. Ale možná se mnoho věcí dostane do jiného světla a fanoušci si na mě poupraví názor.
Prozradil jste na sebe všechno?
Řekl jsem všechno, co jsem říci chtěl. Je toho hodně, snažil jsem se být otevřený. Jen tak deset procent zůstane v domě. To jsou věci, které si nechám pro sebe. Nebo se to týká momentů ve fotbalové kabině, které v té kabině také musí zůstat. Ale věřím, že fanoušci nebudou zklamaní.
Autobiografie vznikala dlouho, čtyři roky. Proč?
Na Viktorce nebyli šťastní, že by kniha vyšla ještě během mé aktivní kariéry. To jsem respektoval, nechtěl jsem klub svého srdce dostávat pod nějaký tlak. Proto byla chvíli od psaní pauza a vrátili jsme se k tomu až po konci kariéry, abychom knihu dokončili.
Je v ní i spousta fotografií o výstřižků z vašeho dětství. Kdo je schraňoval?
Moje mamka. Ta mi odmalička vedla sešity, vystříhávala novinové články. Sama kdysi pracovala v redakci tehdejšího týdeníku Fotbal Press, bavilo jí to. Díky ní mám svůj fotbalový život archivovaný už od svých šesti let. Je to asi patnáct tlustých sešitů. Občas si k tomu sednu, počtu si, zavzpomínám. Jsem jí za to moc vděčný.
Prožívala s vámi naplno fotbalový růst?
Můj i mého staršího bratra Dana. Táta roky jezdil na montáže do jaderné elektrárny, přes týden byl pryč. Mamka se starala o všechno. O domácnost, o školu, vozila nás na tréninky. Můj děda, její tatínek, byl z Třemošné, tam jsem dělal první fotbalové krůčky. Často jsme tam z Lochotína, kde jsme s rodiči bydleli, jezdili na kole.
Fotbal se u vás doma stále probíral?
Všechno se okolo něj točilo, řídil se tím celý chod rodiny. Když táta přijel na víkend, zase jsme se spolu bavili hlavně o fotbale. I dovolené se řídily podle mého soustředění. A hodně postřehů mi říkal právě děda. Kolikrát jsem s ním ze zápasu ani nechtěl jezdit domů, protože mě dokázal pěkně vyčinit, co jsem udělal špatně. (úsměv) Ale od všech blízkých jsem cítil maximální podporu a to samé se nyní snažím přenést na svoje děti.
Bylo v mládí období, kdy jste s fotbalem málem skončil?
V dorostu. Až do starších žáků bylo všechno super, patřil jsem k nejlepším. Pak se to zlomilo. Kluci vyspěli dřív než já, neměl jsem tolik síly a trenér na mě přestal sázet. Trvalo to dva roky, za tu dobu jsem odehrál strašně málo zápasů. Už jsem házel flintu do žita, z Viktorky chtěl odejít do nějakého menšího klubu v Plzni. Ale naštěstí mě doma podrželi, nevzdal jsem to a nakonec se všechno zlomilo.
Máte pět titulů, čtyřicet zápasů v reprezentaci, účast na dvou mistrovstvích Evropy. Je něco, co se vám v kariéře nesplnilo?
Abych se prosadil v nějaké zahraniční top lize. To mi uteklo. Po mistrovství světa do 20 let, kde se mi dařilo, jsem byl chvíli v Itálii, pak chvíli v Anglii. Ale v devatenácti letech jsem na tonebyl připravený. Nejlepší čas jsem strávil ve Viktorce a nelituji. Hráli jsme o tituly, okusili Ligu mistrů, Evropskou ligu… Bral jsem to tak, působím ve špičkovém evropském klubu a přitom ho mám za barákem. Možná v tom byla trošku i má pohodlnost, ale tak jsem to bral.
Pět titulů, úžasná generace, výjimečná parta. Myslíte, že něco takového se v Plzni může ještě zopakovat?
Když jsem se v roce 2008 vracel do Plzně po roce ve Spartě a Adolf Šádek, tehdy ještě sportovní manažer, mi říkal, že do tří let by chtěl hrát v pohárové Evropě, jen jsem na něj koukal. Vždyť Plzeň do té doby balancovala mezi první a druhou ligou. To, co se pak stalo, je sen, pohádka v mém rodném městě. Do konce života mám na co vzpomínat. Zopakovat se to může, moc bych si to přál, ale bude to strašně těžké. Za nás si všechno dokonale sedlo. Skvělá parta, špičkové podmínky od klubu, úžasný trenér Pavel Vrba, kterého beru jako svého druhého tátu. Až neuvěřitelně jsme táhli za jeden provaz, v kabině byli jako rodina, probírali osobní problémy. Nebylo to tak, že bychom si zatrénovali a zase se rozešli. V tom byla naše největší síla.
