„Po finálovém zápase jsem byla v takovém zvláštním transu. Pořád jsem nemohla uvěřit, že se stalo něco takového. Je to můj největší úspěch v kariéře a nejhezčí sportovní víkend v životě,“ popisovala pak své pocity šestadvacetiletá levá spojka Jeřábková, kterou pro velkou házenou vychoval HC Plzeň.
Odsud se před lety vydala do Mostu, poté dva roky působila v maďarském Érdu, loňskou sezonu pak strávila v Německu v bundesligovém Thüringer HC. Než přišla životní nabídka z Norska do jednoho z nejlepších týmů světa. Působí v něm i její krajanka Jana Knedlíková, ta dokonce Champions League vyhrála už popáté v kariéře!
Markéto, je to váš splněný sportovní sen?
Samozřejmě. Už jako děcko jsem o něčem takovém snila. Že bych si jednou chtěla Ligu mistrů zahrát, pak ji někdy třeba i vyhrát. A povedlo se mi to hned napoprvé, je to splnění velkého snu. A myslím, že jsme si to jako tým zasloužily, ty dva rozhodující zápasy jsme vyhrály po výborných výkonech.
Vy jste navíc přebrala trofej pro nejužitečnější hráčku Final Four. Jak si jí ceníte?
Jsme týmový sport a bez týmu bych neznamenala nic. Takže to beru, že patří nám všem. Ale jsem za ni samozřejmě velice ráda a moc si toho vážím. Začátek v Norsku nebyl pro mě jednoduchý, ale s tím jsem počítala. Pak si to sedlo, našla jsem si v týmu svoji roli a klub celou sezonu fungoval velmi dobře. Final Four to jen potvrdilo.
Zpočátku jste nedostávala na hřišti tolik prostoru jako v předchozích angažmá v Německu či Maďarsku, že?
Hlavně jsem věděla, to jakého týmu jdu. Do klubu, který vyhrál Ligu mistrů i v minulé sezoně. Musela jsem zůstat nohama na zemi, zůstat pokorná. Soustředila jsem se hlavně na sebe, na své výkony. Začátky byly těžší, ale to je v novém prostředí normální.
V Maďarsku jste působila, teď jste v Budapešti ve fantastické atmosféře porazili domácí Györ. Byla to pro vás motivace navíc?
Motivací bylo vůbec hrát finále Ligy mistrů před tolika lidmi. Padl divácký rekord na ženskou házenou, přes patnácti tisíc lidí. Bylo to neskutečné. Když Györ nastupoval na hřiště, spustil se takový rámus, že jsme se na sebe s Janou Knedlíkovou jen podívali. Mluvit nemělo smysl, neslyšely bychom se ani na jeden centimetr. A přesto jsme je dokázaly porazit, což si možná na začátku zápasu nikdo nedokázal představit.
Jana Knedlíková triumfovala v Lize mistrů popáté, některé z vašich dalších spoluhráček získaly trofej dokonce pošesté. Pomohly tyhle zkušenosti v klíčových chvílích?
Určitě, spousta holek tady hraje Ligu mistrů každý rok, několikrát ji vyhrály. Tým má v tomhle velikou morální sílu. Zato já byla nováček, Champions League jsem si zkusila první sezonu, stejně tak závěrečné Final Four.
Který zápas byl těžší? Semifinále proti Métám, s nímž jste ve skupinové fázi soutěže dvakrát prohrály, nebo finále proti Maďarkám?
My jsme se před turnajem soustředily výhradně na semifinále proti Métám. Víc jsme neřešily. S kým a o co budeme hrát v neděli, to nám bylo jedno. Osobně si myslím, že s francouzským týmem to byl těžší zápas, věděli jsme o té nepříznivé bilanci. Ale já zároveň věřila, že třikrát za sebou nás Méty porazit nemohou.
Čím se za tenhle obrovský úspěch odměníte?
Na pár dnů dám nohy nahoru, pak určitě vymyslíme s přítelem nějakou dovolenou, najde se určitě nějaká práce doma na jihu Čech, kde bydlíme. A pak už se začnu chystat na další sezonu.
Motivaci neztratíte, když jste teď došla na úplný vrchol?
U mně rozhodně nehrozí, že by opadla. Je spousta sportovců, kteří mají daleko víc úspěchů než já a o motivaci nemají nikdy nouzi. Takže proč bych ji měla ztratit zrovna teď…
Přála byste si zažít podobný úspěch i s českou reprezentací?
To bude určitě trošku těžší úkol, ale věřím, že ani ten není nereálný.
