A stylově se tak ve čtyřiceti letech rozloučil s úctyhodnou kariérou. "Přišel ten správný čas. Chtěl jsem na závěr velký zápas a jsem šťastný, že se mi ho povedlo vyhrát. U boxu zůstávám dál, ale už v jiných rolích," svěřil se Šour, kterému v boxerském prostředí nikdo neřekne jinak než přezdívkou Pablo.
Jak byste si přál, aby si vás lidé pamatovali?
Když mi někdo řekne legenda, zahřeje mě to. Boxu se věnuji čtvrt století, snažil jsem se za sebou něco zanechat po sportovní i manažerské práci. Doufám, že po mně něco zůstane a lidi si mě budou pamatovat. A mladým chci nyní dál předávat, co mě box naučil.
Nemáte obavy, co přinese život po aktivním boxu?
Nemám. Když mi bude ring vyloženě chybět, půjdu si s klukama zaboxovat. Dokud budu zdravý, chci trénovat, ale už se budu soustředit na jinou práci. Funguji jako manažer, domlouvám klukům zápasy v zahraničí. Kdybych k tomu dál boxoval a přibývalo porážek, necítil bych se dobře. To je lepší se na to ve čtyřiceti vykašlat.
Jste již několik let šéfem klubu Pablo boxing, máte radost, jak se rozjel?
Jsme amatérský klub, boxujeme národní ligu, kde se pohybujeme v horních patrech tabulky. K tomu vychováváme děti, máme jich osm, někteří už se chystají na své první zápasy v ringu. Ještě chvíli potrvá, než si vybudujeme celou základnu, ale všechno klape a věřím, že budeme mít brzy obsazené všechny věkové kategorie.
Aktivní jste také v profesionální stáji Patron boxing, pod jejíž křídla patří i nejlepší český boxer Vasil Ducár. Co máte na starosti zde?
Stál jsem u jejího zrodu. Myšlenku na profesionální stáj jsem měl v hlavě, pak jsem oslovil Patrika Knoppa, který je nyní stoprocentním majitelem profesionální stáje. Já pracuji jako manažer. Vybíráme talenty po celém Česku a klukům, které podepíšeme, sháním a domlouvám zápasy. Snažím se co nejvíce využít kontaktů, které se mi za dobu mé kariéry podařilo získat v zahraničí.
Jak vlastně vznikla vaše přezdívka Pablo?
To bylo ještě mezi amatéry na nějakém reprezentačním srazu. Kluci to řekli na tréninku ze srandy, mně se to zalíbilo. Ujalo se to a já si z toho nakonec ještě udělal docela dobrou značku.
Kdy jste s boxem začínal?
V Plzni na Bacardi, ale původně s kickboxem u Bohouše Chudáčka. Jenže mi moc nešly nohy, nedokázal jsem je včas zvedat ke kopům. Takže jsem brzy přešel ke klasickému boxu k Justinu Klocháňovi, to byl rok 1998. A v amatérském ringu jsem zůstal až do roku 2015.
Čím vás tenhle sport zaujal?
Přilákal mě na přelomu základní a střední školy. Na tréninky jsem ale zpočátku nechodil z důvodu, abych se stal olympijským vítězem, ale abych se uměl prát. Byl jsem trochu sígr, chodil rád na diskotéky, chtěl se umět bránit, zvednout si sebevědomí. Ale box mi velmi brzy otevřel oči. Rychle jsem pochopil, že tady to není o násilí, ale o něčem úplně jiném. Box je nádherný sport, krásná filozofie. Násilí je k ničemu. Od chvíle, kdy jsem začal boxovat pořádně, přestal jsem se prát. Proto tvrdím, že box dělá z průšvihářů slušné kluky.
Myslíte, že to platí u všech?
Myslím, že kluci, kteří to dělají kvůli bitkám v civilu, u boxu dlouho nevydrží. Nepochopí jeho smysl, chtějí se naučit jen rvát. Jenže od sportovců jsou právě proto v ringu strašně biti. Sígři nevydrží v tréninku dlouho, jsou to většinou jen srabi, kteří si potřebují venku něco dokazovat. Přijdou párkrát, dostanou přes pusu a pak už jdou zase ven a mlátí ty slabší, kteří se prát neumí.
Vy máte zároveň pověst boxera-gentlemana, který se zbytečně nenaváží do soupeřů. Měl jste s někým během kariéry velký osobní problém?
Nikdy jsem neměl v boxu nepřátele, snažil jsem se vycházet s každým. Ale asi jsem někomu vadil, to zase ano. Říkalo se, že jsem měkouš, přecitlivělý a tak. Ale to bych neřešil. Bylo období, kdy jsme měli nesoulady s dalším Plzeňákem Vaškem Pejsarem. Ale po našem prvním zápase o český titul v těžké váze, kdy jsme spolu jeli úplně pomlácení společně sanitkou do nemocnice, se to uvolnilo. Pak jsme si podali ruce a už zůstali přáteli.
