S Josefem Váňou se potkávám kolem 7 ráno v posilovně v suterénu stájí. Chodí tam na 30 minut každé ráno. Aniž přestane cvičit na veslařském trenažéru hned na mě s moravským dialektem vyhrkne nabídku na tykání: „povídej rychle, za chvíli jdeme jezdit, já su Pepa.“ Zdá se, že si moc nebere servítky. Na trenažéru vypadá dost zarputile. Mám takový pocit, že když něco chce, jde za tím, když něco nechce, hned to řekne. Přijímám nabídku na tykání a jdu rovnou na věc. „Proč jdeš do politiky Pepo? Máš to zapotřebí? Co tě tam tak láká?“ tasím připravenou otázku a snažím se být stejně razantní jako on. Pepa se nenechá vykolejit. „Mohl bych sedět na zadku a nadávat, co se mi nelíbí. To ale nikam nepovede. Jestli chceš něco změnit, musíš pro to něco udělat a nejlíp u zdroje,“ odpovídá Pepa při nájezdu do poslední stovky virtuální veslařské tratě. Docela funí, tak počkám až protne cílovou pásku. Zatímco se utírá ručníkem už za jeho rychlou chůzí cupitám do kanceláře, kde se převléká do jezdeckého. „Nejzranitelnější jsou děti a senioři, na ně se chci zaměřit. Ti, co nejvíce potřebují pomoc, často nejsou vůbec slyšet,“ vysvětluje mi své důvody jít do voleb.
Na další otázky nečeká a rovnou pokračuje. „U nás žije 2,1 milionů důchodců. V současnosti je skoro polovina z nich kvůli ekonomické krizi ohrožena chudobou. Stát by jim měl pomáhat mnohem víc než doposud. Jezdím hodně po světě a vidím, co od jara realizuje Německo, Anglie, ale i Francie nebo Chorvatsko. Stropování cen ať u energií nebo paliva, částečné rušení DPH atd. A u nás? Před týdnem se vláda rozhoupala zastropovat ceny elektřiny a plynu. Bohužel mnohem mnohem výš, než třeba Francie nebo Portugalsko a celá řada dalších zemí Evropy. Takže stále budeme mít jednu z nejdražších elektřin v Evropě… A jak se pomůže lidem s dálkovým topením na sídlištích není jasné vůbec. Nemám z toho dobrý pocit,“ vypočítává Pepa. To už jsme ve stájí, kde sedlá koně. „Dobře, ale kritizovat umí každý. Jak si tedy tu pomoc představuješ ty?“ snažím se dostat do pomyslného sedla i já. „Rozhodně podporuji valorizaci důchodů nad zákonnou mez. A podívej se na rodičovskou. Moje vnučka Laura jde do první a jen výbava stála teď 7 tisíc. Chtěl bych zvýšit rodičovskou na 400.000 už od podzimu a zavést systematické zvyšování, když inflace překoná 5 % hranici,“ zvyšuje hlas, abych přes dusot kopyt na dlažbě slyšel. Má respekt. Aniž by cokoliv řekl, ze stájí začínají v ten samý moment vyjíždět vycházet s koňmi další jezdci. Je mezi nimi i jeho žena Pavla. Když s ní později mluvím po tréninku, je jasné, že Pepu podporuje, byť by ho asi chtěla mít víc doma. Prý pro něho hodlá jako vždy před pardubickou i před volbami najít čtyřlístek pro štěstí.
Jezdci na dvoře jsou v sedlech, chodí v kolečku a čekají na pár opozdilců. Je evidentní, že čas na rozhovor se krátí. „Pepo a co ty děti,“ spěchám. „Všechny musejí mít rovnou příležitost. Stejnou šanci se rozvíjet. A nechci, aby trávili přes 4 hodiny denně na telefonu,“ vypráví, když jezdcům na koni uděluje poslední pokyny před tréninkem. Když to tak vidím, napadá mě, jestli na to vše bude mít čas. „O tom nepochybuj,“ čte mi myšlenky Pepa. „Obyčejně tohle všechno vede už můj syn Josef,“ vysvětluje. Ještě, než pobídne koně, pokládám poslední otázku. „Jakou myslíš, že máš šanci,“ volám na Pepu. „Kamaráde, to nevím. Stejně jako jsem v roce 1991 při Velké pardubické po pádu na Poplerově skoku nevěděl, jestli když znovu na Železníka nasednu, jestli jsem schopen ještě vyhrát. A vyhrál jsem. Musíš to prostě zkusit. A bojovat až do konce, abych si mohl říct, že jsem pro úspěch udělal maximum,“ uzavírá Pepa a cvalem mizí v dáli.
PR