„Zaměřili jsme se na lokalitu Ak-Jar v podhůří Pamíru, kudy procházela jedna z hlavních větví starověké a středověké dálkové euroasijské hedvábné stezky. V místě, kde cesta opouští úrodné Ferganské údolí a vstupuje do Alajských hor, jsme v nadmořské výšce 1300 m objevili stopy dávného osídlení z doby od 1. tisíciletí př. Kr. až do středověku a novověku. Nalezli jsme sedm sídlištních pahorků, které vznikly dlouhodobým sídlením na jednom místě a ukládáním kulturních vrstev. Dosahují výšky několika metrů,“ uvedl vedoucí katedry archeologie FF Pavel Vařeka.
Výzkum sídlištních pahorků přináší archeologům svědectví o životě na hedvábné stezce v době jejího největšího rozmachu a odhaluje komplikované soužití usedlých populací a nomádů na rozhraní zemědělské krajiny a podhorských stepí. „Výpověď nalezených artefaktů dokládá prolínání vlivů kočovníků a kultur spojených se zemědělstvím. V svrchních vrstvách, tedy někdy na prahu středověku, odkryv odhalil zánikové horizonty – spáleniště a destrukce staveb, které mohou svědčit o násilném zániku sídel usedlých obyvatel. Ve středověku a novověku nahradili usedlou populaci nomádi. V létě pásli dobytek v Alajských horách, na zimu sestupovali se svými stády do podhůří a zkoumanou lokalitu využívali jako zimoviště. Na troskách starších sídel s hliněnou architekturou si budovali jednoduché přenosné příbytky – jurty,“ přibližuje Pavel Vařeka.
„Za válek na konci 19. století, kdy byl jižní Kyrgyzstán připojen k ruskému impériu, kočovníci přestali zimoviště využívat a před carskou armádou uprchli do hor. V dobách Sovětského svazu pak bylo nomádské obyvatelstvo nuceně usídlováno v nově budovaných ‚kolchozních‘ vesnicích, k nimž se řadí i dnešní Ak-Jar,“ doplňuje Pavel Vařeka poznatky z výzkumu nedávné minulosti.
Mezioborově koncipovaný výzkum dokumentuje i způsob obživy místních komunit a proměňující se přírodní prostředí v průběhu více než dvou tisíciletí. Kromě archeologů se na něm podíleli přírodovědci z Geologického ústavu a Archeologického ústavu AV ČR, specializující se na geologii, pedologii a paleobotaniku, a historici a etnografové Fakulty historických věd Ošské státní univerzity. Do výzkumu byli zapojeni jak plzeňští studenti archeologie, tak studenti historie Ošské státní univerzity. Tým úzce spolupracuje také s Ústavem historie a kulturního dědictví Akademie věd Kyrgyzské republiky.
Jižní Kyrgyzstán nebyl cílem plzeňských archeologů poprvé. Už od roku 2018 se ve spolupráci s Národním historickým a archeologickým muzejním komplexem Sulejman-Too podílejí na dokumentaci archeologických památek v prostoru posvátné Šalamounovy hory, která je od roku 2009 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. K úpatí Šalamounovy hory proto zamířili archeologové ZČU i letos. „Archeologický průzkum této oblasti sice začal již ve druhé polovině minulého století, ale v posledních desetiletích stagnuje,“ připomíná Pavel Vařeka. Archeologové ZČU jsou tak jedni z prvních, kdo tuto významnou oblast, v níž se střetávaly nejrůznější kulturní vlivy, podrobněji zkoumají.
Do oblasti se expedice vrátí v květnu 2022. V interdisciplinárním týmu budou zastoupeni také další experti z přírodovědných oborů.
