American Idiot je hodně specifický muzikál. Co na něm bylo nejtěžší? Asi angličtina. Najít nějakou uvěřitelnou verzi toho, že nemáme angličtinu vrozenou a neumíme v ní přemýšlet. A ono je to až jako nutné. Americká nátura je hodně rozdílná proti české. Museli jsme se naučit nepřemýšlet v českém jazyce, natož ještě komunikovat. Máme pasáže, kdy máme třeba drobnou improvizaci a to bylo ze začátku velké překvapení, že se na to musím připravit. Specifické je to také v tom, že je celý muzikál až na výjimky kompletně zpívaný. V podstatě jde písnička za písničkou
Jak komplikované bylo naučit se 21 různých písniček jedné kapely? Ačkoliv jsem je neposlouchal, tak se mi vždycky líbily. Ta muzika se mi líbí, nepřijde mi to ani jako extrémní nářez. Je to nápadité. Pár kluků si sedlo, založilo si v garáži kapelu a zpívají si. Není to extra velké zpívání. V tom je strašné kouzlo a hrozně mě to imponuje. Našel jsem se v něčem novém.
Musel jste si Green Day doma hodně pouštět, abyste je naposlouchal a nakoukal? Já zásadně nekoukám na vizuální záznamy. Já bych hned kopíroval a to nechci. Jsem snad natolik schopný, abych nějakou tvář tomu přinesl. Chtěl jsem si to udělat trochu po svém. Ale co se týká zpěvu, tak to jsem si samozřejmě nastudovat musel. Kdyby náhodou přišli skalní příznivci Green Day, tak aby si neříkali, co to tam piští za ucho.
Jakou písničku máte nejvíce rád? Asi Are We the Waiting. Je tam veliký zlom v mysli toho Tunniho. Není to ani tak o té melodii, ale celkově. Především mě baví ten příběh.
Dá se třeba říci, která písnička vám dala nejvíce zabrat? Nebudu to brát zase po pěvecké stránce, ale emočně je nejtěžší závěrečná Homecoming.
